Výroční červencový čtyřdeňák, který nebyl

01/09/2020

 

Datum putování: 17. - 21. 05. 2020

 

Délka trasy bez použití žádného dopravního prostředku: 9,7 km + 9,7 km + 9,8 km + 5,3 km + 6,5km (41 km) = za tři dny nic moc :)

 

Trasa: Maiersdorf - Miesenbach, Ledenitzen - Kepa a zpět, Ledenitzen - Egg am See, Kanzelhöhe - Sattendorf

 

 Po páté hodině ranní se prázdný vlak rozjel ze zastávky Nové Hodějovice. Když dosáhl plné traťové rychlosti, uslyšel jsem troubení, náraz, brzdění, lítání štěrku, nárazy předmětů o spodek vlaku. Ani jsem se nevzrušoval a dál si upravoval popruhy na batohu. Za prvé se za tento měsíc už na české železnici stalo tolik mimořádných tragických událostí, že bych se nedivil další, za druhé jsem nikam nepospíchal. Začínal mi totiž výroční čtyřdenní výlet.

A tentokrát jsem se rozhodl pro „exotickou“ destinaci, Rakousko. A protože jsem to chtěl mít vše pouze pěšky nebo vlakem, vyrazil jsem v půl páté pěšky z domova na pro mě neznámou železniční zastávku v Nových Hodějovicích. Po prvotních problémech s nárazem se vše vyřešilo se zpožděním deset minut a paní průvodčí se strojvedoucím položili vedle vlaku mrtvého srnce. Fakt jsem netušil, že i s tak velkým vlakem náraz do srnky takhle zamává. Nakonec jsem dojel do Českých Velenic, prošel jsem si prázdné letní nádraží s pár postávajícími lidmi jedoucími do zaměstnání a vyrazil jsem pěšky alejí směrem k hranicím. Tam jsem úplně sám po chodníku přešel Lužnici a vstoupil po letech opět do jiného světa. Ve městě Gmünd na rakouské straně hranice se toho dost změnilo. Jezdili jsme sem v devadesátých a počátkem 2000 let na dovolené a zde stejně jako u nás ve městě vyrostlo plno super a hypermarketů, které jsou právě umístěny poblíž nádraží. Na těchto hranicích jsme i s celou rodinou vjeli v roce 1990 poprvé do toho vysněného kapitalistického světa.

Nyní bylo vše ze nových supermarketů stejně zavřené, takže jsem se nemusel zdržovat nakupováním dobrot na cestu a šel jsem rovnou čekat na vlak. Ten přijel z Českých Velenic a já s ním v klídku pokračoval na Vídeň bez komplikací. Vídeňské nádraží Franz Josefs Bahnhof jsem si pamatoval pro ten silný a nezapomenutelný pocit, kdy jsme poprvé vstoupili před přesně třiceti let na půdu vysněného Rakouska. Tenkrát nádraží vypadalo podobně potemněle a betonově jako dnes, akorát tenkrát bylo asi vytíženější; dnes mi připadá, že se z tohoto nádraží stalo „venkovské“ nádraží pouze s osobní příměstskou dopravou. Před nádražím jsem si začal hledat tramvajové spojení spojení na hlavní nádraží, protože jsem se rozhodl, že ve Vídni se zdržovat nebudu a pojedu rovnou někam do přírody. Nakonec jsem si pochybným způsobem přes net koupil jízdenku, která mi nikdy nedorazila ani na email ani nikam jinam a starou tramvají jsem asi půl hodiny projížděl celou Vídeň. Dorazil jsem na nějakou jižní část hlavního nádraží, odkud se dalo jít na všechny nástupiště kromě prvního a druhého odkud mi odjížděl osobák směr Alpy. Připadalo mi, že je málo času, takže jsem si vlak nechal ujet a ze sedmého nástupiště jsem odjel o půl hodiny později EC Vindobona, který přijel z Prahy a pokračoval na Graz. Ve Wiener Neustadt jsem stihl ujetý osobák a pokračoval jsem s ním do Payerbach-Reichenau, jeho konečné zastávky. Tam mají osobní vlaky přerušené a musí se asi vždy přestoupit, pokud chcete pokračovat dál na Semmering a jihozápadním směrem. Počkal jsem asi necelou hodinu a starým osobákem jsme stoupali k Semmeringskému průsmyku. Tahle trať je jedna z nejkrásnějších tratí světa a je na ní velký provoz, potkávali jsme protijedoucí vlaky co pět minut. Vystoupil jsem nakonec v malé zastávce Klamm-Schottwien, dal jsem si svačinu a vyrazil jsem na nultý výlet. (Můj čtyřdeňák je totiž většinou tak, že nultý den přijedu a pak už chci pokračovat pouze pěšky tři další dny a poslední den dojít na vlak a vlakem odjet domů. – Je otázka, jestli mi to už vůbec někdy takhle vyšlo, ale chci to tak dělat.)

Nultý výlet začal tak, že jsem po značce měl podejít trať a stoupat někam nad nádraží do prudkého kopce. Místo toho mě turistická značka vedla křovím dolů od trati až k čerstvě spadlé třešni a dál to bylo neprostupné. Nebudu předstírat, že jsem hodně sprostě nenadával při stoupání zpět k nádraží a tam jsem objevil ještě jednu pěšinu, která vedla rovnou k podjezdu pod tratí a já už mohl v klidu vyrazit. Toto značení turistických cest v Rakousku mě pak provázelo celou dobu, protože jediné, co jsem si všiml, že v Rakousku nefunguje tak dobře, je značení turistických tras. Prošel jsem lesíkem fakt do hodně prudkého kopce a na louce nad nádražím začalo pršet. Schoval jsem se na lavičku pod třešní a čekal a nakonec jsem vyrazil i v dešti kolem nějaké skupiny mladých holek, které byly asi na nějakém putovním táboře. Pak jsem pokračoval po silnici nad hlubokým údolím, kterým se kroutila a stoupala trať z Vídně. Tenkrát v devadesátých letech jsme zde zažívali první pohledy na Alpy a nechápali jsme, jak mohl tuhle krásnou horskou trať postavit. Klesal jsem dolů a dolů krásnou krajinou, kterou kazilo počasí, které mi opravdu nepřálo. Do toho jsem zjistil, že se mi jedna páčka na stativu už nejspíš doma zarazila a nefunguje, tudíž nemůžu fotit panoramatické fotky nebo fotky na výšku. Nakonec jsem lesem sešel až k trati u Payerbachu, zde byla turistická trasa nesmyslně přeplocena a umístěny kamery. Musel jsem vše obejít, došel jsem do centra obce a nakoupil jsem si v příjemném malém obchůdku Spar. Pak už jsem spěchal do kopce k nádraží, chvíli jsem počkal a jel jsem zpět směr Wiener Neustadt. Tam jsem přelezl do docela plného motoráku a dojel do větší vesnice Winzendorf, odkud mi měl jet asi za deset minut bus do prvního ubytování. Nikde nikdo, internet psal něco o tom, že Bus cancelled, takže jsem moc nedoufal, že něco přijede. A opravdu ale asi minutu po pravidelném odjezdu přijel velký bus s řidičem a já jen sám a on dojel asi sto metrů od ubytování v obci Maiersdorf. Zde jsem již bydlel před čtyřmi roky asi tři noci, takže jsem to tam docela znal. Ubytoval jsem se tentokrát u příjemné paní majitelky, zaplatil jsem a na chvíli zalezl do stejného hezkého malého pokoje jako před lety. Najedl jsem se jídla ze Sparu, pojedl jsem i konečně trochu jiné meruňky (rakouské) než jako u nás španělské, italské nebo řecké a opravdu měly normální meruňkovou chuť. Mimochodem, pečivo, které jsem si ve Sparu koupil mi vydrželo další dva dny (v ČR si ráno v sedm koupím pečivo při cestě do práce a ve dvanáct hodin je gumové nebo nepojídatelné). Ten večer jsem už moc věcí nepodnikal, párkrát jsem si vyšel jen za barák na kopec a brzo jsem si lehl a šel spát.

 Budík jsem měl asi na pátou hodinu. Bohužel jsem na východ slunce nepospíchal, protože počasí na druhý den vypadalo hodně špatně.

 

Ráno jsem se probudil do zataženého počasí, sbalil jsem se a vyšel na stranu budovy, která byla otočená k horám, kam jsem měl stoupat. Na obloze černo; krásné dešťové mraky stály nad horami. Vyrazil jsem jako před lety dvakrát směrem přes ves do těchto zvláštních hor Hohe Wand. Zvedají se najednou jako velká stolová hora z pahorkatiny a nížiny pod nimi a jsou z této strany opravdu prudké. Už minule jsem zde pocítil docela velký strach při stoupání po nebezpečných cestách nahoru s padajícím kamením dolů a přidržováním se ocelových lan. Ale i tentokrát jsem to zvládnul a vystoupal jsem ze 450 m.n.m do plus mínus 1000 m.n.m. Mraky se zatím statečně držely nad Hohe Wand a do nížiny se dostávaly jen občas tmavé kusy letící nad krajinou. Ale jakmile jsem prošel kolem hotelu Hochkogelhaus na vrcholcích kopců a dál jsem pokračoval po náhorní plošině lesem k lesní ZOO Gehege, začalo docela silně pršet a podle internetu to byl jen začátek, který měl pokračovat dva další dny. A já v nádherné krajině v létě v horách jsem putoval s foťákem mlhou a lesem a jen jsem si představoval, jak by tam bylo krásně jen kdyby se o maličko počasí umoudřilo. Takže jsem bez lidí prošel kolem ZOO, foťák tentokrát ani nemělo cenu vytahovat a pak jsem klesal do údolí do neznámých vesnic, které jsem na mapě tolikrát pozoroval při plánování téhle cesty. Bohužel se vše začalo dost komplikovat. Byl jsem víc a víc mokrý, oblečení jsem měl spíš jen na léto a z údolí dál mě čekalo stoupání do 1200 m.n.m. Představoval jsem si, jak to tam asi bude vypadat, když tam přijdu totálně promočenej, bude tam mlha a kolem osmi stupňů a já v džínách a lehké podzimní bundě a bude mě čekat ještě dalších 16 km do cíle. Napadl mě šílenej plán. Došel jsem k autobusové zastávce u hlavnější silnice a kouknul na busy. A najednou mě to probralo. Vždyť jsem v Rakousku, vše tady funguje a i v sobotu a autobus mi jel do hodiny. Začal jsem hledat na netu počasí v Rakousku, jiné ubytování a všechny tři další ubytování, které měly následovat jsem přes booking.com zrušil. Našel jsem, že v oblasti kolem Villachu (v Korutanech) by mělo dopršet ten den a další dny už měly být se sluníčkem. Vyrazil jsem tedy opět úplně sám a řidič busem na ještě hlavnější silnici s nádražím. Tam byla ale výluka a musel jsem kus jet výlukovým busem, přestoupit na vlak a dojet opět do Wiener Neustadt. Tam jsem se objevil po dvacetičtyřech hodinách, kdy jsem zde vystoupil z Vindobony. Tentokrát jsem ale nastoupil a odjel pryč ze zadeštěné oblasti. Bylo ale jasné, že tenhle rok jsem díky počasí celý čtyřdenní putování totálně překopal a vše bude úplně jinak, než co jsem více než půlrok plánoval.

Z Vindobony jsem vystoupil po přejezdu Semmeringu v Bruck and der Mur, protože zde vlak odbočuje směr Graz. Nastoupil jsem tedy na blind do osobáku, který pokračoval dál na Korutany, kde jsem si mezitím po asi třech hodinách pátrání na netu zajistil ubytování na tři noci na jednom místě a budu vyrážet na výlety. Pak jsem ve vlaku usnul a když jsem se probral, stály jsme na kusé koleji ve městě Sankt Michael. Pak jsme pozpátku vyrazili dál, já se podíval na vlaky a zjistil jsem, že když někde cestou vystoupím, budu moct nastoupit do mezinárodního vlaku Wien – Venezia a popojedu s ním až do Villachu, odkud to budu mít už kousek do cíle. Vystoupil jsem tedy ve městě Knittelfeld, vybral jsem si peníze na nové ubytování, vyfotil pár vlaků a pokračoval dál do Villachu. Tam stál na nástupišti mezinárodní vlak do Chorvatska, ale kvůli celníkům jsem s ním nejel a počkal jsem si deset minut na osobák. Rychlík do Chorvatska měl stejně zpoždění, takže jsme vyrazili osobákem dřív a kousek za Villachem jsme zůstali stát a rychlík nás předjel. To bylo jediné desetiminutové zpoždění, co jsem za cesty v Rakousku zažil. Jinak vše na minutu přesně. Žádné pět, deset minut zpoždění jako je běžné u nás téměř pořád.. vše přesně na minutu, vše navazuje tak do deseti minut, a když něco ujede, za půl hodiny jede další a to i o víkendech. Takhle si představuju cestování vlakem. Ne, to co se za posledních pár let děje u nás, kdy je cestující braný jako kus hadru a vlaky ujížděj, bouraj a NIKDO Ti neporadí, nepomůže, nevrátí peníze. Jako ohledně vlakové dopravy jsme na tom hůře než před deseti lety a v Rakousku to o deset let postoupilo naopak dopředu. A to nepíšu o návazných autobusech v každé větší zastávce, které např. kolem šedesátitisícového Villachu jezdí celou noc (tzn. Non stop 24 hodin) v okruhu asi 30 km.

No, každopádně jsem osobákem dorazil do městečka Faak am See a sedl jsem si na prázdnou zahrádku pizzerie. Číšníkovi jsem řekl, že chci prostě nějakou pálivou pizzu a nealko pivo a vše bylo v pohodě. Pak ale do pizzerie začínalo chodit víc a víc lidí a číšníci přestali stíhat a já jsem se asi půl hodiny dožadoval zaplacení. Bylo to až nepříjemné. Do toho mi samozřejmě kvůli shonu nepřinesli zbytek nesnědené zabalené pizzy. Raději jsem šel na nádraží a už mi jel za chvíli další vlak a já další zastávku vystoupil asi 500 m od ubytování. Přivítala mě stará paní majitelka, uměla jenom německy a trochu slovinsky, ale nějak jsme to domluvili a já požadoval snídani na 05:00 hodinu ranní a paní absolutně nechápala stejně jako nechápala, že jsem přišel pěšky. To nechápou nikdy v žádném penzionu, že nemám někde zaparkované auto. To všichni jezděj do penzionů a hotelů autem????

 

 Bohužel jsem paní majitelce nedokázal vysvětlit, že to může být klidně bez snídaně nebo že mi má dát něco předem, aby kvůli mně nemusela vstávat. Proto taky ve 04:45 jsem uslyšel z jídelny připravování čaje a cinkání příbory. V pět jsem se najedl a v 05:21 jsem vyrážel k odbočce ze silnice a přečetl jsem si nápis: Mittagskogel – 4,5 hod. Rozhodl jsem se po konzultaci na netu, že zkusím vylézt až na horu Mittagskogel (2145 m.n.m.). Původně jsem zamýšlel jít na nižší kopec Ferlacher Spitze, který se tyčil přímo nad ubytováním, vesnicí Ledenitzen. Nejdřív cesta pokračovala po asfaltce lesem mírně do kopce, pak jsem to vzal po různých cyklotrasách, ale byly to cyklotrasy pro terénní kola. Pak jsem došel na krásnou loučku, odkud byl vidět Mittagskogel s vrškem zahaleným do mlžného obláčku; dolů do krajiny byly vidět všude kopce zahalené v mracích a v mezerách vycházelo slunce. Dal jsem si snídani a opět lesem jsem stoupal až k ohromné propasti, která se táhla z hor dolů do nížiny. Zjistil jsem, že propast musím přejít a byla fakt hluboká a nejspíš v ní při jarním tání tečou litry vody z hor. Pokud tam je tedy sníh, což tenhle rok asi moc nebylo a průrva vypadala, že tam nic neteklo několik let. Pak jsem opět došel na asfaltku a pořád do kopce pokračoval až k místu, kdy jsem uslyšel první auto. Říkal jsem si, že jsem ho  mohl stopnout a popojet až k parkovišti, které bylo asi 6 km od mého penzionu tudíž bych si ušetřil nejméně dvě a půl hodiny chůze do kopce. Pak ale jelo další a další a v prudkém kopci kousek od parkoviště jsem odpočíval a předběhly mě první dvě skupinky turistů. Nejdříve očividně muž, který nahoru běhá každý den až ze zdola jako jsem šel já (pak jsem ho potkal asi po třech hodinách a už sbíhal dolů) a pak syn s tátou, které jsem potom také potkal jak už scházej dolů.

V tu chvíli mi došlo, že tenhle kopec nebudu takhle brzo po ránu dobývat jen já sám jako to je většinou v Čechách a na Slovensku, když vyrazím na výlet v pět ráno a první turisti se objeví na exponovaných místech až kolem desáté hodiny dopoledne; na neexponovaných místech se neobjeví vůbec. Zde za prvé nepůjdu jen 4 a půl hodiny, protože tohle už přestává být sranda a turistika na kopečkách kolem tisíc metrů nad mořem. Tohle už je vysokohorská turistika a já na ní nejsem zvyklej a zdejší lidi očividně jo, protože to co jsem pak viděl mě opravdu překvapilo. Všichni, které jsem potkal (a věřte mi, že ten den jsem potkal tak dvěstě skupinek lidí nebo jednotlivců) skákali po skalách jako kamzíci; všichni včetně dětí, dospělých i starších. Bylo vidět, že tyhle hory mají fakt v krvi a narodili se zde.

Pak už jsem slyšel jen přijíždět další a další auta na parkoviště, které jsem minul po turistické značce. Pak jsem dorazil k pramenu Seufzerquelle, doplnil jsem si vodu a začal fotit. Najednou náraz a foťák i se stativem spadnul na zem. Kdyby spadnul o pár cm jinam, bylo by opět po objektivu nebo po foťáku a já bych mohl odjet domů. Naštěstí spadnul do mechu a byl v pohodě. Vyrazil jsem opět dál do kopce po serpentýnách asfaltky až jsem konečně dorazil do sedla Ferlacher Sattel 5 minut cesty od chaty Bertahütte. Odtud vede cesta rovnou po skalách na vrchol Mittagskogel. Když jsem tu cestu uviděl a vdálce jsem jako tečku viděl nějakého blázna, který se po této cestě vydal, udělalo se mi trochu špatně. Tohle byla neznačená cesta, která na začátku měla místo šipek umístěný křížek asi pro štěstí lidí, kteří chodí tudy. Nešel bych nikdy. Kolmo po skalách po hřebenu úzkém ani ne metr a na obě dvě strany pořád se zvětšující díra do hlubiny, která nahoře mohla být klidně 400 metrů kolmo dolů. Já se vydal po cestě, která byla v mapě červeně čárkovaná a podle počtu turistů by nemusela být tak náročná. To jsem ale bral za měřítko české turisty. Rakouští turisté zvládnou rozhodně víc, míň se bojí vejšek, jsou trénovaní. A i přesto vyjížděli na tůru na Mittagskogel tak brzo ráno. Mně např. zbývalo ze sedla na vrchol 2,5 km, ale nakonec jsem stoupal ještě tři hodiny. No, stoupal, spíš s těžkým batohem každou chvíli odpočíval a samozřejmě že cesta se také tak trochu ztížila. Už to nebyla asfaltka, ale nejdříve pěšina po rovině po hraně svahu a pak začaly úseky strmého stoupání, už se šlo vlastně jenom po skalách, občas s přidržováním ocelových lan a nepřetržitě vyhýbání dalším turistům, kteří mě nepřetržitě předbíhali nebo již scházeli dolů. Přitom paradoxně bych nečekal, jak příjemné může být, když Tě z toho množství různých turistů, sportovců, dětí, sportovně založených starců atd., které jsem potkal, úplně každý pozdraví (přísahám). Takže jsem za ty náročné tři hodiny slyšel nejčastěji servus, halló, hallo, grisgot, potom něco neznámého a jednou taky od Čecha čau. A asi pětkrát se se mnou chtěl někdo bavit, jen tak prohodit pár slov německy a když zjistili že neumím tak všichni včetně důchodců přešli na angličtinu. Poslední úsek, než jsem dorazil na sedlo pod Mittagskogel byl už opravdu strmý, všude lidi a dokonce někdo musel popobíhat, aby na něj nespadly letící kameny. Ale vše probíhalo tak nějak příjemně, pán zavolal, že letěj kameny, další pán písknul, pán, na kterého kameny letěly popoběhnul a vše bylo vyřešené v naprostém klidu bez řevu a paniky. A pak jsem udělal poslední krok a ocitnul jsem se s rozklepanými koleny na asi metr a půl širokém hřebenu a krok dál bych už zase klesal (teda v tomhle případě rovnou padal) na druhou stranu hor do Slovinska. Ale ten pocit stál za to.. poprvé vidět začátek Balkánu, poprvé vidět ohromné Slovinské hory kousek od nás v ohromných dešťových mracích. Nikdy do smrti na tyhle zážitky nezapomenu, vždy je to pro mě tak silné, že i teď když na to myslím, mám v očích slzy. Pak jsem se otočil na levou stranu, protože tam jsem tušil další trasu, po které jsem po navštívení vrcholu Mittagskogel chtěl pokračovat. Byla po skále, po úzké pěšině a na stranu do Slovinska skála dolů plus mínus 500 metrů. I když ono je už asi jedno, jestli padáte 20 metrů nebo 500 metrů. Já jsem si prozatím sedl a pozoroval mojí cestu dolů a začínal přemýšlet o tom, že jí prostě nezvládnu. A díky totálně vyklepaným nohám po sedmihodinové cestě do kopce, s patnáctikilovým batohem asi už nezvládnu ani dojít na úplný vrchol Mittagskogel. Zbývalo přeci jen už asi 500 metrů, ale já už prostě nemohl. A cesta, kterou jsem si plánoval měla být ještě 12 km a ještě navíc ze začátku po hodně nebezpečné cestě po skále, kdy každý špatný krok může znamenat pád do hlubiny. Pak jsem zpozoroval první lidi, kteří po této cestě přicházeli; jinak všichni chodili tam odkud jsem přišel. Byli to dva mladí Slovinci a já se jich zeptal na nebezpečnost cesty. Tvrdili, že je to v pohodě, akorát je potřeba mít helmy a pořádné boty a občas se přidržovat lan. Ale zapomněli dodat, že nesmíte mít ani maličko strach z výšek, protože pořád se pohybujete přeci jen v místech, kdy kdykoliv můžete letět 500 metrů dolů na jednu stranu nebo 300 metrů na druhou stranu. Slovinci ale byli mladí a bylo vidět, že se zde narodili, bylo vidět, že nemají absolutně žádný strach z výšek, nasvačili se na blízkém vrcholku, chvíli jsme ještě pokecali a oni si odběhli na půl hodinky na Mittagskogel. Já pořád seděl a rozhodoval jsem se. A pak jsem to teda zkusil s tím, že dojdu k zatáčce, za kterou jsem neviděl a kdyžtak se vrátím. Cesta byla opravdu nepříjemná. Opravdu jsem si dával pozor na KAŽDÝ krok a pode mnou opravdu na pravou stranu byla skála dolů a nebylo možno se někde zachytit či přidržet. Došel jsem k zatáčce. A za zatáčkou přesně to, co jsem nechtěl. Cesta dál pokračovala strmě nahoru asi dvacet metrů a člověk se musel držet lan, ale pod Vámi pořád zůstávala ta díra 500 metrů dolů. A bylo rozhodnuto. Stěží jsem se na úzké pěšině na skále otočil, počkal jsem až kolem mě projdou nějaký tři lidi, kteří tuto cestu snad zvládli a já se plahočil zpět na moje místo, kde jsem seděl předtím. Najedl jsem se, kolem opět prošli dva mladí Slovinci zpět do Slovinska po té šílené cestě a šli jakoby se procházeli v parku, rozloučili jsme se a já začal pomalu scházet stejnou cestou do údolí. I když to nesnáším, v tomto případě to bylo nevyhnutelné a nic jiného pro mě neexistovalo. Alpy jsou opravdu drsné hory a již dvakrát jsem se někde musel vracet nebo něco vzdát. Ještě k počasí a k focení. Jakmile jsem vystoupal trochu výš, ukázal se mi nádherný pohled do krajiny kolem Villachu a Klagenfurtu. Kroutící se krásná řeka Dráva, všude kopce, Ossiacher see, Faaker see, Wörthersee a městečka a políčka v nádherné udržované neprůmyslové krajině. Počasí ale nebylo úplně ideální, ještě zde byly dozvuky špatného počasí minulých dní a nahoře chvílemi přicházely i mračna, ale do krajiny bylo vidět a dost často i se sluncem. Ideální na focení to ale nebylo.

Při začátku mého klesání se mi stala ještě jedna příhoda. Šel jsem už pěkně z kopce, už to nebylo tak náročné a lidí také trochu ubylo a najednou koukám a cesta končí na skále a dál nikam nevede. Pak mi došlo, že jsem sešel ze správné značené trasy a klesl jsem po slepé cestě asi 100 výškových metrů, což je s mým batohem hroznej problém. Opět jsem si zanadával, chvili poseděl, pak na toto místo přišel nějaký pán, který udělal tu stejnou chybu, ale pro něj vrátit se na správnou cestu byla záležitost asi pěti minut.. pro mě tak dvacet.

Nakonec jsem uviděl pěšinu po prudkých skalách a bylo vidět, že zde už někdo také šel. Takže jsem se nevracel, ale prudce dolů po skalách a kamenech vyschlým korytem potoka jsem se dostal na značenou cestu. Pak jsem přišel zpět k sedlu u Bertahütte a vzal jsem to po asfaltce dolů, došla mi skoro voda, takže jsem se zastavil opět u pramene a ztěžka jsem se doplazil dolů do ubytování. Zpět jsem šel asi čtyři hodiny a byl jsem opět totálně dolámaný, ale šťatný. A bylo mi jedno, že jsem nedošel až přímo nahoru na Mittagskogel. I tak to stálo za to a budu navždy na tento den vzpomínat.

Ještě jedna zajímavost nebo spíš rozdíl (oproti ČR) z výletu mezi mnoha turisty v Rakousku. Toho jsem si všimnul hned. Strašně málo lidí mělo v ruce mobily, nikdo nedělal selfíčka, málokdo fotil. U nás jsme opravdu posedlí mobilama a selfíčkama na hezkých místech. A také oblečení. Nikdo nemá kromě opravdových sportovců (Ti co na Mittagskogel běhají) takové ty barevné šusťákové úbory. Většina turistů má především kvalitní boty a pak povětšinou nic speciálního. Prostě džíny a triko, žádné funkční úbory s reklamníma logama firem (což jsem nikdy nepochopil, proč bych měl jít na výlet s trikem ČEZ nebo Coca-Cola J).

Na ráno jsem si domluvil snídani na osmou hodinu, ale věděl jsem už teď že vstanu dřív, protože další den už mělo být nádherně a já si nemohl nechat ujít východ slunce. Navíc jsem musel pak pospíchat do Villachu, protože jsem si šlápnul na kabel od nabíječky a mobil se mi na cestách vybíjí co pár hodin a bez mobilu na cestách být nelze, pokud se na něj spoléháte a nevozíte si postaru papírové mapy a jízdní řády. Večer jsem již podruhé zašel před penzion na louku a koukal na neuvěřitelný Mittagskogel nade mnou; dnes večer navíc s pocitem, že jsem tam někde nahoře byl a mohl jsem zkoumat, kudy asi vedla moje cesta nahoru a dolů. A protože jsem se nemohl ani hnout, šel jsem brzo spát. Jo, a ještě jedna věc se stala. Paní majitelka mě už předem upozornila, že jestli není problém se první noc ubytovat v hlavní budově a na další dvě noci v zadní budově. Pro mě to problém nebyl, takže jsem od druhé noci spal v apartmánu s koupelnou a záchodem a kuchyňkou na pokoji.

 

 Druhý den jsem se probudil už asi po třetí hodině a asi do půl páté jsem ještě polehával a pak jsem vyrazil. Chtěl jsem nejdříve navštívit horu Tabor, které jsem si všiml hned, jak jsem poprvé stanul ve Faak am See. Zajímavý je pro nás název, ale také tvar hory. Vypadá jako taková stolová hora nad jezerem. Vyrazil jsem rovnou od penzionu ještě setmělou vesnicí, potom pod tratí a ocitnul jsem se na hezké louce, odkud byl výhled na „moje“ kopce. Slunce ještě nevylezlo a cítil jsem, jak se kolem půl šesté udělalo větší chladno a na loukách se začala válet mlha. Pak pomalu vylézalo slunce a krásně růžovo oranžovo červeně ozářilo Mittagskogel. Asi kolem šestý hodiny jsem vyrazil po silnici vesnicí Oberferlach/Zgornje Borovlje, opět na mě mluvil nějaký pán u svého domu.. prostě si chtěl ráno jentak prohodit pár slov s kolemjdoucím. Pak jsem vlezl do lesa na úpatí hory Tabor a po pěšinách s lavičkami jsem dorazil až na vyhlídku nad jezerem u hospody, kde byla dlouhá lezecká dráha v korunách stromů a ještě nějaká oblast pro střílení lukem. Hospoda byla ještě samozřejmě zavřená, bylo krásné letní prosluněné ráno. Já jsem se rozhodl nejít na vlak, ale zkusím sejít jen do vesnice Egg am See a jet do Villachu autobusem. A opravdu mi z Eggu bus asi za 40 minut jel, i když docela oklikou a byl dražší. Pochopil jsem potom, že busy zde jezdí do kruhu a já pojedu tou vzdálenější trasou, abych nemusel čekat o další půl hodinu déle. A tyhle busy jezděj kolem Villachu dokonce i v noci, tudíž nonstop 24 hodin.. v noci asi po hodině, ve dne častěji. Nevýhoda vesnic kolem jezera je, že přístup k jezeru je na soukromých pozemcích, takže při čekání na bus jsem se prostě k jezeru nedostal. Všude luxusní hotely a penziony a na pláž mají přístup pouze ubytovaní hosté. Bus přijel na čas a kolem deváté jsem vystoupil v centru Villachu. Nejdříve jsem zašel do blízkého Intersparu, kde k mému překvapení skoro nikdo nebyl a koupil jsem si něco k jídlu a kabel k nabíječce. Hned venku jsem zjistil, že je to špatnej kabel. Zašel jsem tedy zpět na náměstí, kde jsem si předtím všiml, že je tam malá opravna a prodejna věcí na mobily. Zašel jsem tam, podal jsem pánovi mobil a řekl jsem, že potřebuju kabel k nabíječce. Pán si mobil vzal a ihned ho začal čistit a zkoušet různé kabely a měřil výkon nabíjení atd. Trvalo to asi deset minut a pak mi prodal originál HTC kabel za normální cenu jako u nás. Přemýšlím, že služby asi začnu využívat v Rakousku, když to mám tak blízko. Napadlo mě, že zde by mi asi i bez řečí vyměnil baterii v mobilu, kterou se v ČR domáhám vyměnit již delší dobu a nikomu se do toho moc nechce. V Praze by to bylo asi v pohodě, ale v jiných městech je to bída. (Mám mobil s baterií, kterou sám neškolený člověk nevymění.)

Po nabití mobilu na lavičce v prosluněném Villachu, kde jsem pozoroval ranní ruch hezkého rakouského města jsem chvíli fotil v ulicích a pomalu jsem se blížil k nádraží, poblíž kterého jsem si dal asi jako první dnešní zákazník kebab a vyrazil jsem na vlak. Popojel jsem pár minut do městečka Annenheim u jezera Ossiacher see a vystoupil jsem přímo u kotviště lodí a za tratí byla zase nástupní stanice lanovky. K lanovce se to muselo celé obcházet, dřív nad tratí byla lávka, ale to tam zase ještě asi nebylo to ohromné parkoviště se stovkami aut a lidí. Prodral jsem se davem a asi deset minut jsem zkoumal, jak koupit jízdenku v automatu. Mluvit s někým u okýnka se mi nechtělo.. navíc když jsem tam zaslechl rozeřvané hlasy Čechů, kteří pak samozřejmě dělali ostudu a přelézali turnikety k lanovce, aby se svezli zadarmo. Fuck off.

Fronta na rychle jedoucí kabinky byla tak na minutu, dvě a už jsem seděl sám v kabince a stoupal vzhůru na Kanzelhöhe. Kanzelhöhe je přestupní část lanovky v asi 1400 m.n.m. a dále se dá pokračovat na Gerlitzen, ale tam mě už jízdenka dál nepustila a já turnikety nepřelejzám. Takže jsem pobyl v údolíčku s atrakcemi pro děti, vystoupal jsem na hřeben nad jezero Ossiacher See a kolem hvězdárny a lanovky jsem začal klesat prudce dolů. Opět jsem narazil na část cesty, která byla špatně značená a potom uzavřená, takže jsem klesal různými cestami a asfaltkami až k odbočce k vodopádům nad vesnicí Sattendorf. Vodopádů tam bylo nakonec víc, ale já jsem narazil jen na jeden ne moc vysoký a tak jsem už pospíchal na stanici dole u jezera. Tam jsem asi necelou hodinu ve velkém vedru čekal u jezera a na uzoučkém nástupišti nad hezkou plovárnou plnou koupajících se lidí. Popojel jsem do Villachu, nakoupil jsem si v Bille u nádraží a vlak k penzionu mi měl jet z posledního nástupiště, takové úplně mimo ostatní nástupiště ve stanici Villach. Nakonec zahlásili změnu nástupiště a všichni se sunuli zase do nádraží a v pořádku jsem dorazil do Ledenitzen. Když jsem dorazil, začalo najednou při slunečném počasí pršet a vytvořila se nádherná ohromná duha. Bohužel jsem si nevzal foťák a mám jí jenom na mobilu. U paní majitelky jsem zaplatil, sama mi slevila cenu za dvě snídaně a já naoplátku udělal dobrou recenzi na booking.com, kde si ubytování objednávám. (Hezkou recenzi bych napsal samozřejmě i bez slevy za snídaně.)

 

 Ráno jsem asi kolem šestý už opět stál na nástupišti v Ledenitzen a za chvíli jsem odjížděl do Villachu, tam přestoupil na RailJet Klagenfurt – Wien a v Linz na Jižní expres do Českých Budějovic. Cestou jsem pozoroval průjezd Alpami a rozhodl jsem se, že pokud bydlím na jihu Čech a mám to do téhle oblasti tak blízko, musím sem občas zajet, protože tahle oblast je opravdu to nejlepší, co Evropa může nabídnout. Hory, čisto, nezničená krajina, příjemní lidé, slunce, jezera, skály, voňavé lesy, útulné louky a pastviny, vyhlídky, údolí a krásné městečka a vesnice.

 

 

 

Share on Facebook
Please reload

Nejlepší příspěvky

I'm busy working on my blog posts. Watch this space!

Please reload

Nejnovější příspěvky

June 25, 2020