Konečně Beskydy

25/06/2020

Datum putování: 07. - 09. 05. 2020

Délka trasy bez použití žádného dopravního prostředku: 8,6 km + 26,3 km + 9,1 km (44 km)

Trasa: Frenštát pod Radhoštěm - Trojanovice - Pustevny - Radhošť - Dolní Bečva - Vigantice - Valašská Bystřice- Rožnov pod Radhoštěm

 Už mi to nevýletování díky zákazům kvůli viru tak moc chybělo, že jsem se rozhodl zajistit ubytování s tím, že přijíždím služebně jako fotograf a vyrazil jsem tentokrát do Beskyd, kde jsem pořádně snad nikdy nebyl. Sehnal jsem levné ubytování v Trojanovicích kousek od Frenštátu pod Radhoštěm takže jsem vyrazil omezenými a prázdnými vlaky směr Praha a pak Valašským expresem až do Valašského Meziříčí. Tam jsem se pokusil nakoupit něco k jídlu, protože mě čekaly dva dny bez hospodského jídla a v lese nejsou většinou ani obchody s jídlem. Nakoupení jídla nakonec vyřešil telefonát do ubytování s dotazem, jestli se dá koupit něco až v Trojanovicích. Takže jsem si sednul ve Valmezu na navazující motoráček a dojel do Frenštátu, kde jsem vystoupil ještě hodně teple oblečenej, přitom k večeru bylo asi 25 stupňů. Vyrazil jsem nejdříve po silnici k přejezdu a tam jsem nastoupil na turistickou značku, která vedla kolem potoka Lomná vedlejšíma ulicema dlouhých Trojanovic, které se táhnou od Frenštátu až k masívu Moravskoslezských Beskyd. V tétočásti Moravy jsou vesnice strašně roztahané a hodně různých samot v krajině, políček a pastvin. Moje ubytování bylo přímo v centru, což bylo asi 3 km do kopce, které mi dalo hodně zabrat, protože mi bylo hrozný vedro. V potoce netekla žádná voda, protože letošní duben byl opravdu letní a totálně bez dešťů a zima beze sněhu. (Tenkrát jsem ještě netušil, co přijde v květnu a červnu za deštivé počasí.)  Dorazil jsem do centra vsi a těsně před zavíračkou jsem dorazil do obchodu Hruška, který byl zvětšený a zrekonstruovaný a poblíž byla moderně ekologicky zrekonstruována cukrárna s kavárnou a s obchodem (asi z bývalých garáží). Podle fotek z mapy.cz je celé to centrum opravdu nově zrekonstruováno. Podle instrukcí jsem zašel ke kavárně, kde jsem od mladé číšnice dostal klíče od blízkého paneláčku. Vešel jsem do něj a hned první dveře byly do „mého“ bytu. Byl to klasický panelákový byt 1+KK, ale vše opravdu dokonale čisté a nábytek nebyl zase až tak nevkusný. Chtěl jsem se nejdříve najíst, ale byl jsem tak hotovej z toho vedra, že jsem ze sebe strhnul oblečení, vykoupal jsem se a vyrazil jsem ještě před západem slunce někam do kopce dál vesnicí blíž k horám. Mám moc rád focení tekoucích potoků, takže jsem si vyfotil potok Lomná a prošel jsem asi další 2 km až k parkovištím pod lanovkou na Pustevny do místa zvané Ráztoka. Tam jsem prošel mezi barákama na louky u lesa, který se zvedal výš a výš až na hřeben k Pustevnám a Radhošti. Chvíli jsem se toulal po pastvinách a lukách, fotil hory osvětlené zapadajícím sluncem a pak jsem došel na rozlehlou zelenou louku, která se táhla do kopce k hustým listnatým jarním lesům, a která končila lavičkou poblíž lesa a starou omšelou samotou, která ale byla obývaná. Sedl jsem si na lavičku a zrovna přicházel západ slunce nad Velkým Javorníkem s rozhlednou, hory kolem Frenštátu byly nádherně rudě osvětlené, jinak vše bylo žlutozelené a jarně barevné. Krásný večer jakoby letní. Po západu slunce jsem se vypravil vedlejšími silničkami mezi samotami skrz Trojanovice zpět do paneláku, rychle jsem se najedl a šel jsem spát, protože jsem měl budík nařízený na 04:10.

 

 Pak už bylo ráno, kouknul jsem z okna a už bylo skoro světlo, protože na východě je to všechno vždycky tak o čtvrt až půl hodinu dřív a v tu dobu slunce vycházelo (tuším) asi někdy kolem 05:15 (teď jsem se kouknul na net a opravdu, východ slunce v těch končinách 05:12). Na pokoji jsem si sbalil věci, batoh byl opět těžkej jako „jadrová puma“ a já vyrazil ulicemi spících Trojanovic přesně ve 04:34. Hned kousek byla autobusová zastávka a já zahlédl, jak se vesnicí nahoru řítí bus, ale nezastavil a očividně jen bez cestujících zajížděl nahoru na konečnou ke sjezdovkám, protože jsem ho asi za čtvrt hodiny opět potkal, jak už jako pravidelná linka sjíždí dolů do Frenštátu. Každopádně bych se s ním asi klidně ke sjezdovkám přiblížil, ale nebylo mi to umožněno. Takže jsem šlapal do kopce, minul jsem parkoviště, dolní zastávku sjezdovky, u které byly nápisy ohledně koronaviru asi 100 metrů od lanovky, tudíž bylo vidno, že tam bývají i v téhle době velké fronty. Pak už jsem vešel do lesa mimo civilizaci, kterou už mi připomenul uprostřed lesa jen traktor a nějaká lanovková souprava pro těžbu dřeva ze svahů, která do jarního rána hlučně pípala. Ten zvuk jsem slyšel ještě asi kilometr odtud. Vyfotil jsem si ještě naposledy potok Lomná a po modré značce jsem odbočil doleva do velmi prudkého svahu. Stoupal jsem velmi pomalu serpentýnami až jsem se přiblížil k vleku a uviděl jsem zpět dolů do údolí, jak je již krásně osvětlené ranním sluncem. Dál jsem to vzal již přímo pod vlekem, za chvíli se ke mně přiblížila lanovka a poslední krok…. a ocitnul jsem se úplně sám samotinkej na slavných Pustevnách. O tom místě jsem mnohokrát slyšel a najednou jsem tam stál, u historických dřevěných budov, u velkého parkoviště, u konečné lanovky, u množství stánků s občerstvením, u restaurací a hotelů. A nebyl tam absolutně nikdo, jen májové slunce, horský svěží ranní vzduch a zpěv probouzejících se ptáků. V tu chvíli jsem opravdu šťastný. Cítím absolutní svobodu a absolutně je mi všechno jedno. Jsem sám nahoře nad světem. Miluju hory, strašně moc je miluju a nejvíc ty „východní“. Ty ve mně vzbuzují touhu někam odjet, někam pryč od lidí a civilizace.

Pak jsem se probral z rozjímání a po parkovišti jsem vyrazil k hezky osvětlenému altánku Cyrilka. Tam jsem chvíli poseděl a po hřebenu, kde v hezkém počasí a v době bezvirové nejspíš procházejí davy turistů, cyklistů a řvoucích rodinek s dětma a kočárkama, jsem putoval dál mezi nádhernými výhledy na levou stranu směrem na Bečvu a Vsetínsko a na druhou stranu Frenštát pod Radhoštěm a Ostravsko. Minul jsem také osamělou sochu Radegast a po asi dvou km jsem už zahlídnul střechu horského hotelu Radegast. Až těsně před hotelem jsem potkal prvního živého člověka a pak pár lidí, co si asi přivstali a vyrazili brzo ráno z Rožnova pod Radhoštěm. Na Radhošť jsem dorazil ale opět sám, takže fotky dřevěné kaple a vysílače bez lidí se mi snad trochu povedli. Pak cesta pokračovala dolů po sjezdovce a lesem na hezkou louku Velká Polana, ze které je výhled na Radhošť. Po chvíli jsem došel na křižovatku cest, modrá značka od sedla Pindula a červená pokračující do Rožnova pod Radhoštěm. Já jsem šel ale doleva po neznačené cestě a doufal jsem, že nikde neskončí. Došel jsem po ní s tím, že jsem jí občas ztratil, občas našel až k asfaltové cestě, která vedla kolem chaty Mír, kde nabízeli jídlo. Zašel jsem na zahrádku, kde psali, že se má zvonit, ale toho jsem se moc bál, takže jsem se na jídlo vykašlal a šel dál po asfaltce až k odbočce na další neznačenou cestu, po které jsem hodlal zkratkou sejít do Dolní Bečvy; první vsi na mojí trase. Z prudkého kopce lesem jsem dorazil až k pěšině, která se rozšířila na cestu a vyšel jsem z lesa přesně tam, kde celá rodinka včetně různě starých dětí stavěla společně barák. S hrůzou jsem zjistil, že je už po jedenácté hodině a já šel trasu asi patnáct km skoro 7 hodin. Přitom v tu chvíli mi připadalo, že je teprve ráno. Ale nebylo ráno a dole ve vesnici mi začalo být opět strašné horko a já došel k obchodu, který měl otevřeno do jedenácti a mě hrozí, že nebudu mít 24 hodin téměř co jíst. Stál jsem před obchodem, a jak už to na Moravě bývá, přišel ke mně chlápek a hned pomohl a poradil.. a sám od sebe. A já jsem už pospíchal přes hlavní silnici do vietnamské večerky. Tam byla možnost koupit pouze deset balených rohlíků, takže jsem si sednul na lavičku, sundal ze sebe miliony hadrů a asi šest rohlíků nechal na lavičce, protože i takhle byl batoh plnej a hodně těžkej. Pak následovala nejnepříjemnější část cesty ve vedru po cyklostezce vedle řeky Rožnovská Bečva. Očividně se už lidi probudili úplně (vždy to bývá kolem desáté dopoledne, že se lidi začnou rojit z baráků) a kolem mě jich projíždělo na kole fakt hodně a pro cyklisty je turista na cyklostezce zátěž, takže všichni na mě koukali nepřátelsky a udiveně. Jo, on byl vlastně státní svátek a nádherné počasí. Proto tolik lidí. Asi po kilometru utrpění skončilo a já přešel po mostě řeku a ještě jsem zahlídl fakt už vytuněnou lidskou cyklistickou hloupost, kdy mladý páreček na kolech tak za sto tisíc projížděli po cyklostezce s totálně nahlas muzikou z repráků. A nebyli to nějaký čtrnáctiletí puberťáci. Odhaduji tak třicátníci. A samozřejmě, že ta muzika nebyla normální muzika, ale nějaký stupidní disko techno. Omlouvám se za názor, ale pro mě elektronická hudba prostě hudba není. No, pak už jsem měl opět klid a pokračoval po rovné cestě přes kopec směr vesnice Vigantice. Nad vsí jsem si ještě asi skoro hodinu odpočinul, protože začínala působit únava z ranního vstávání a také z toho, že jsem měl za sebou už asi 17 km v kopcích a ještě mě asi 12 km čekalo. Mimochodem, taky jsem docela dlouho na tak dlouhý výlet nešel, ale ten den mě něco záhadně nabylo a chtěl jsem jít a jít a jít. Při pauze jsem měl před sebou celý prostor, kam až musím dojít a podle mapy jsem koukal, kudy přesně půjdu. Byla to docela hrozná představa, začínala mi krize a chůze už nebyla tolik zábavou. Sešel jsem tedy do Vigantic, prošel kolem autobusových zastávek a protože na Moravě fakt veřejná doprava funguje, uvažoval jsem i o autobusu, ale tenhle den jsem to vzdát nechtěl a pokračoval jsem obcí po silnici až za koupaliště a tam zkratkou po rovné dlouhé asfaltce jsem dlouho šel až k samotám Hážovice (název tipuju podle mapy). Tam jsem to dál risknul po loukách pod vedením vysokého napětí a doufal jsem, že cesta půjde projít a nebudu se muset vracet kvůli křoví nebo třeba kvůli kravám nebo ohradám v krajině. To se však naštěstí nekonalo a já došel po louce k lesu, kde mě minul traktor táhnoucí klády z lesa a já lesem prošel a objevil jsem se opět v civilizaci u samot Hlaváčky. Ještě jsem nenapsal, že původně jsem měl jít po turistické trase z Vigantic až do cíle, ale to bylo ještě o asi tři km dál. Minul jsem tedy červenou v to odpoledne velmi frekventovanou turistickou trasu, která vede z Rožnova do Valašské Bystřice a já jsem šel po asfaltce dolů vesnicí Žáry a stejnojmenným údolím. Když si na to vzpomínám, zastavoval jsem v tu chvíli už asi každej kilometr. Únava byla už opravdu velká. Ale nevzdal jsem to, došel jsem dolů na hlavní silnici ve vesnici Leskovec, kde jezdilo strašně moc aut, ale naštěstí tam byl nově postaven osvětlený chodník až do Valašské Bystřice. Tam jsem dorazil a ještě mě čekala cesta dlouhou vesnicí až k penzionu, do kterého jsem psal, jestli opravdu můžu přijet (koronavirus) a napsali mi, že nevidí důvod, proč bych neměl přijet. Takže jsem přišel a vešel do penzionu nejprve jedněmi dveřmi, potom vedlejšími a hned přišla paní a ubytovala mě. Bylo 16:24 a já skoro po dvanácti hodinách a asi 29 km v nohách stanul na pokoji a přede mnou byl krásný sluneční večer a západ slunce v hezkých kopcích na Valašsku. Já jsem však vstal z postele a zjistil jsem, že ani nedojdu na záchod a je mi strašná zima, protože ve sprše moc netekla teplá voda. Navíc rozhledna nad Valašskou Bystřicí, kam jsem plánoval dojít byla 2,5 km do kopce a to bych už opravdu ten den neušel. Takže jsem koukal na televizi, na fotky z mobilu a foťáku a najednou bylo asi půl osmý a já jsem si nasadil špunty do uší a náočník a během asi půl minuty jsem totálně unavenej usnul.

 Ráno budíček opět ve 04:10, já jsem však byl vzhůru už od asi tří hodin. Nohy už tolik nebolely a já došel i do koupelny. Byl jsem rozhodnutý nejít podle plánu až do Vsetína, protože abych vyjel kolem 11 hodiny směr domov, musel bych opravdu pospíchat. Takže buď busem do Rožnova, který odjížděl někdy před pátou nebo do Rožnova pěšky. Vyšel jsem před penzion, došel k zastávce, cestou jsem posvačil a čekal na bus s asi dvěmi dalšími lidmi ve spící a před východem slunce ještě ztmavlé vesnici. Asi pět minut před odjezdem busu jsem vyrazil pěšky. To rozhodování je pro mě strašně těžké. Sice chodím sám, abych měl vše jednodušší, mohl svobodně měnit plány cesty i velmi brutálně a nečekaně, ale kolikrát je pro mě strašně těžký se rozhodnout, protože mám třeba i pět možností, jak cestu začít, ukončit nebo změnit uprostřed. Dá se říct, že jsem svobodný až moc. Jen omezený těžkým baťohem nebo problémovou veřejnou dopravou. Já jsem veřejnou dopravu aspoň pro teď nepotřeboval a pádil jsem nahoru po silnici a zelené turistické značce spící osadou Kyselky až ke kapličce nad ní. Tam stály dvě auta se spícími kempujícími lidmi a byl odtamtud krásný pohled na zapadající měsíc před východem slunce a zmodralá teplá krajina byla opravdu magická. Po silničce mezi pastvinami jsem dorazil na větší silnici na místo zvané Na horách a vlevo z kopečku zarostlým lesem nad vesnici Vidče. Tam jsem si zanadával, protože zrovna probíhal východ slunce nad Radhoštěm a já byl někde ve stínu lesa. Zase jsem si to špatně zorganizoval, ale nedalo se nic dělat. Vyfotil jsem si aspoň sluncem již osvětlenou ves Vidče, prošel jsem jí a po silnici a listnatou alejí jsem se přiblížil k Rožnovu ke kopci Hradisko s Rožnovským hradem; spíše zříceninou. U Hradiska se muselo po pěšinách složitě obcházet nějaké stavení, asi penzion a už jsem se ocitnul přímo pod zříceninou uprostřed lesa a pokecal jsem s dalším moravským chlápkem jdoucím na ranní procházku. Pak jsem vystoupal pod zříceninu a ucítil jsem oheň a pak jsem uslyšel řev mladých nejspíš opilých puberťáků, kteří asi přespávali uprostřed hradu. Takže jsem hrad pouze obešel a po neznačených cestách jsem došel opět na modrou značku a nově vysázenou alejí jsem scházel do Rožnova. Škoda jen, že některé stromky a ohrádky kolem nich byli poničené. Tipoval bych, že od těch lidí, co řádili nahoře na Hradisku. Nejdřív se opili ve městě a pak nocí pokračovali na Hradisko a ničili nebohé stromy, které tam město vysázelo. Ach jo.

Konečně jsem došel až do údolí k řece, dal jsem si ještě cígo a najednou jsem si uvědomil, že bych měl vyrazit k nádraží, jestli chci stihnout vlak kolem osmé ráno. Vyrazil jsem kolem řeky, ještě udělal pár fotek, podíval na navigaci a zjistil, že mi ukazuje docházku do cíle asi pět minut po odjezdu vlaku. Takže jsem zrychlil, přešel most, pár křižovatek a už jsem jako vždy po kolejích mimo povolených přístupových tras k dráze skoro dobíhal k vlaku. Dojel jsem do Valašského Meziříčí, tam došel ke Kauflandu pro jídlo a poprvé jsem ucítil omezení koronaviru, protože mě tam nepustili kvůli důchodcovským hodinám. Nakonec mě ochranka pustila aspoň do krámku před pokladnami, takže jsem si něco málo koupil, zbytek dokoupil v trafice na nádraží a s na měsíc předplacenou první třídou jsem sám ve vagóně frčel Valašským expresem na Prahu. V Praze asi hodinový pobyt zkrácený přejezdem na Holešovice a tam jsem si vlezl do rychlíku a čekaly mě ještě tři hodiny, než jsem dorazil asi ve čtyři odpoledne do ČB.

 

 

 

 

Share on Facebook
Please reload

Nejlepší příspěvky

I'm busy working on my blog posts. Watch this space!

Please reload

Nejnovější příspěvky

June 25, 2020

October 2, 2018

Please reload

Archiv
Please reload

Hledání podle štítků