Výroční srpnový čtyřdeňák

16/10/2019

08. - 12. 08. 2019

 Začalo to hned po práci, když jsem opět pospíchal Lannovou ulicí směrem k nádraží. Tam jsem na prvním nástupišti stihnul ještě zdravé cigárko a po příjezdu rychlíku od Brna jsem zalezl do prvního vagónu a čekal na odjezd. Odjeli jsme asi o pět minut později, ale zatím jsem se moc neznepokojoval kvůli přípojům, protože nádraží v Plzni už znám a přípoj pokaždé čekal. Bohužel čtyřdeňák chtěl začít smůlovatě, takže najednou po pár pomalých jízdách jsme již měli zpoždění asi devět minut. Pořád v pohodě. Ne však, když někde kolem Horažďovic jsme vjeli na úsek bez druhé koleje a tam se stavělo a přísahám, že asi pět kilometrů jel vlak desítkou. Z toho koukalo nejmíň dalších patnáct minut zpoždění a opravdu tam potom bylo. Rychle jsem se zeptal průvodčí, jestli na mě expres na Cheb v Plzni počká a ta již spíše kroutila hlavou a řekla, že jim tam napíše. Pak přišla a řekla, že nám to v Plzni nechají ujet a omluvila se.

Rychle jsem zapnul internet na mobilu, našel bus do Sokolova, který jel asi za hodinu po příjezdu do Plzně. Koupil jsem si přes net jízdenku a v Plzni jsem se šel podívat na nástupiště expresu, jestli tam náhodou nestojí. Nebyl tam. Takže jsem vyrazil zadem do ulic a již svojí známou trasou mimo centrum jsem si to štrádoval po skvělé Plzni. Přešel jsem kolem dálnic Radbuzu, podešel trať, prošel kolem penzionu, kde jsem jednou spal, odbočil do ulic směrem k hlavní Klatovské třídě poblíž klubu Pod lampou, kde hráváme s kapelou, pak dalšími ulicemi k ohromným zdem průmyslového areálu, přes zajímavé Husovo náměstí a došel jsem k centrálnímu autobusovému nádraží. Je zajímavé, že zrovna v Plzni jsou od sebe vlakové a autobusové nádraží tak neskutečně daleko. Téměř tři kilometry přes celé město. Kousek od autobusáku je další náměstí s parkem, tam jsem si došel několikrát na záchod (před jízdou autobusem přes dvě hodiny) a pak jsem si sedl do docela málo plného busu. Sledoval jsem moc zajímavou pro mě málo známou trasu, jelo se dlouho hezkou rozlehlou krajinou po rovných hlavních silnicích. Nalevo Tepelská vrchovina, napravo Rakovnická pahorkatina. Potom bus zajel na starý autobusák za městem a všiml jsem si, že jsme přijeli asi čtvrt hodiny dříve, a že budeme mít pauzu. Všichni lidi vystoupili a někdo kouřil, někdo jen tak postával a já se šel raději zase vyčůrat. Cesta dál pokračovala již počínající hornatou krajinou přes Krásné Údolí do Bečova nad Teplou, tam bus zastavil pouze dole mimo centrum a dál jel serpentinami do Krásna, kde před rokem můj výlet téměř končil. Tam již bylo vidět, že jsou prázdniny a občas jsem zahlídl i turisty. Pár lidí nastoupilo a sjeli jsme přes Horní Slavkov, kde jsme stoupali na vysoko položený autobusák u sídliště, do Lokte. Tam již svítilo nádherné večerní slunce a celý historický Loket byl nádherně osvětlěný. Škoda, že jsem nemohl vystoupit a udělat fotky z prázdných vyhlídek, kolem kterých jsme projížděli. Potom jsem začal sledovat čas, protože na přestup z busu na vlak (výlukový bus) jsem měl jenom dvě minuty. Jen jsem doufal, že autobus dorazí dřív, když nejede tolik cestujících. A opravdu, do Sokolova k nádraží jsme přijeli ještě asi o deset minut dříve a já začal hledat výlukový bus soukromého dopravce, který provozuje dopravu ze Sokolova do Kraslic a dál do Německa. Vběhl jsem tedy do haly nádraží a tam bylo napsáno pouze, že jede bus místo vlaku a pokladny zavřené. Zeptal jsem se pána a ten mi poradil, že bus stojí za kolejemi za nádražím. Takže jsem podchodem podešel koleje a sednul do busu. Překvapilo mě, že bus jede rovnou bez zastávky do Oloví a nezastavuje v jednotlivých malých zastávkách. No, každopádně v Oloví se přestoupilo na vlak a zjistil jsem od průvodčího, že malé zastávky obsluhuje jenom minibus a na ten se stejně pak musí čekat. Takže v tom nevidím moc důvod. Ale je možné, že u těch malých zastávek jsou jen malé silničky a velký bus by se tam nevešel.

Po osmé hodině jsem tedy dorazil konečně do Kraslic a sešel jsem do centra do penzionu V Horách, který vlastní dva pohodáři, holka s klukem. Takový ti bajkeři a snowbordisti a penzion otevírali před rokem a to jsem tam spal poprvé a bylo to fakt příjemné. Chvíli jsem poseděl a pak jsem šel brzo spát, protože jsem měl v plánu v 05:20 odjíždět na východ slunce.

A opravdu. Ráno jsem ve 04:50 opravdu vstal, dal jsem si na probuzení veselé cigárko a vyšel do spících ulic. Zastávka je naštěstí asi třicet metrů od penzionu a hospůdky V Horách a docela jsem litoval, že jsem nevstal dřív, protože v pět otevírali na náměstíčku u autobusáku pekárnu. To jsem ale už nestihl a za chvíli přijeli dva busy. Jeden směr Sokolov a druhý směr Karlovy Vary. Nastoupil jsem do toho prvního a řidiči poručil: Rotava, požární zbrojnice. Pak už jsme stoupali ranními mlhami z údolí řeky Svatavy nahoru do Rotavy. Přesněji Horní Rotavy, kde je sídliště z 60. let a původní Rotava je dole v údolí a je to jen malá vesnice. Tyto informace jsem se vlastně ale dozvěděl takto více zpřesněné až při setkání, které následovalo, a které jsem nečekal. Vystoupil jsem do ranní mlhy, oba busy odjely a já vyrazil kolem kostela sv. Petra a Pavla do údolíčka s pár baráky a stoupal jsem po naučné trase na vyhlídku U Chaty. Tak se aspoň nazývá podle map. Je možné, že se jí kolem Rotavy říká jinak. Musel jsem trochu vystoupat a pak vylézt po skalách pod vrchol, kde jsem na chviličku něco neobvyklého zaslechl a na vteřinu zacítil oheň. A začal jsem mít zlé tušení, že nahoře budou lidi. A to už na mě mával chlapík, ať jsem potichu, že tam spěj lidi. Ale hned nato na mě nahlas zavolal, ať jdu k němu. A vypadal vesele a začal se se mnou bavit o Rotavě a o focení a o tom, jak to tam vypadalo dříve než se postavila Horní Rotava a to sídliště. Pak mi nabízel pivo a zelenou a už mi bylo jasný, proč je tak veselej. Spal tam s kamarádkou a asi s třemi dětmi. Já jsem si příjemně chvíli pokecal a pak jsem vyrazil po malém skalnatém hřebenu k rotavským varhanům. Ty se nacházely asi pět minut od vyhlídky a já jsem se ocitl nad nimi. Takže jsem slezl pod tyto čedičové varhany, které jsou v ČR pouze zde a pak u Kamenického Šenova (ty známé z pohádky Pyšná princezna). Každopádně zde jsem byl před sedmou hodinou ranní, do lesa pronikaly paprsky ranního slunce, byl slyšet jen hmyz a zpívající ptáci. Nádherné přírodní divadlo. Do toho varhany osvětlené do oranžovo-rudo-žluta. Poseděl jsem, zaposlouchal jsem se do hudby lesa a pak už to šlo vše samo. Doletěl jsem zlehka na hlavní žlutou turistickou trasu, zalétl jsem si k potoku Bystřina a byl jsem v Růžovém údolí plném baráčků. Kolem projelo auto a já se raději schoval. Pak jsem zprudka vyrazil na silnici, minulo mě další obrovitánské auto tak jsem raději odbočil po žluté do údolí potoka Skřiváň, který vypadal úplně jinak než Bystřina. Údolí bylo skalnaté a na to, že tam byl většinou jehličnatý les bylo docela zarostlé. Já jsem padal přes klacky a křoví abych ulovil další snímky mojich oblíbených potoků. Jednou udělam výstavu. Až jich budu mít fakt hodně. Les temněl a úpěl a zvuky šly slyšet odevšad, občas jsem si raději lehnul na zem a poslouchal padající listí, štěkající psy v dálce, pískající ptáky, dupání srnčích kopyt, šustění veverek v korunách stromů nebo datlovo klepání přímo nade mnou. Pak se objevil. Favorit. Zámek. Ale když jsem prolezl s námahou křoviska a uviděl jsem to žluté stavení, došlo mi, že zámek asi není funkční a je to možná lepší, protože tenhle zámek vypadal, že sloužil jen myslivcům, lovcům a podobné havěti co si myslí, že chrání zvířata a přírodu. "Zámek" jsem párkrát vyfotil a alejí modřínů a kolem elektrického vedení jsem vyrazil dál hledat a prožívat další dobrodružství. Pak se psi začali ozývat hlasitěji a já došel ke dvěma baráčkům, jeden byl na jedné straně cesty, druhý stál naproti. A vylezlo tam nějaké stvoření,  zaznamenalo mě a přecházelo do vedlejšího baráku. Zeptal jsem se tý divný paní, jestli se dá ve vsi sehnat pití. Ona si pak vzpomněla, že je tam řezník a že tam mají všechno možné. No, taky mi mohla nabídnout natočit si vodu z kohoutku. Ale já se jí stejně bál, takže to takhle bylo lepší. Pak již po silnici jsem do mírného kopce mířil k vesnici Jindřichovice, odbočil jsem po modré zkratkou a u zarostlého rybníčka jsem potkal ohromného chlapa s dítětem a kočárkem. Zarazilo mě, co to je za obra a že je v obličeji trochu znetvořený a dítě úplně to stejné akorát to nebyl takový obr. A ještě víc mě zarazilo, jak jemným hlasem odpověděl na pozdrav a na dotaz na něco k pití ve vsi. Poradil mi také řeznictví a že tam mají nejlepší sekanou v housce široko daleko. Dorazil jsem tedy do Jindřichovic k zámku a ten dopadl podobně asi jako Favorit. Polorozpadlý, zanedbaný. Pak jsem uviděl takovou chajdu, starší budovy a došlo mi, že tohle bude ten vyhlášený řezník. Vešel jsem, všude hory masa, řezník s úsměvem a dvě ženy. Jedna jen seděla, druhá mě obsluhovala a nabízela různé druhy pití. Já jsem si vybral kofolu, ale tu jedinou nejmenovala. Takže jsem si vybral ochucenou minerálku a ta sedící žena řekla: dejte si ochucenou Cedrata. Já nevěděl, co to je, ale dal jsem si to, pozdravil opilé podivné ženy a opilého chlápka, co si přišel pro piva. Došel jsem na zastávku, sundal jsem si téměř všechno oblečení, protože mi došlo, jaké se udělalo vedro. Bus jel až za dvě hodiny a navíc, proč bych s ním jezdil, když můžu ještě jít, takže pěkně po modré po silnici do Loučné a dál po cestě do lesů nad Olovím. Oloví je fakt zajímavá vesnice, asi hodně chudých lidí zde žije a já jsem procházel po neskutečně smutném sídlišti, kde se občas potuloval nějaký divný člověk a byl zde vietnamský obchod (asi otevřený), nic víc. Dál se šlo z prudkého kopce až ke dlouhému schodišti, které bylo podivně zastřešené a úplně dole seděli uprostřed dva chlápci. Dlouho jsem se rozhodoval, jestli mám jít po schodech, ale nakonec jsem to obešel po silnici kolem penzionu, kam jsem před výletem volal a chtěl jsem v něm přespat. Pochopil jsem, proč mi to nikdo nezvedal. Opět další zkrachovalý podnik, kterých je v tomhle kraji opravdu hodně. Od hotelů přes penziony po hospody a obchody. Většinou málokdy otevřeno nebo zavřeno úplně a polorozpadlo.

No, pak už jen následoval přesun k nádraží a hodinové čekání na výlukový bus do Sokolova. Dál pěšky dalších patnáct km bych neušel. Za prvé bylo dost vedro a za druhé jsem byl unavený z pětihodinového spánku, což je pro mě strašně málo. Chvíli jsem seděl na nádraží a pozoroval dělníky vracející se z pracovního týdne a pak jsem šel k busům. Busy byly oba otevřené a v nich seděli řidiči. Mělo se odjíždět za čtyři minuty, když jsem se rozhodl nestát venku a sednout si dovnitř. Řidič na mě začal řvát, že ještě nepřijely vlaky a že je mám nechat laskavě si vydechnout. Škoda, že nejsem ten typ, co se rád hádá. Ten by to asi hodně schytal, sráč. Ihned jsem si šel vyfotit SPZ jeho busu a rozhodl se podat na řidiče stížnost. Bohužel to stejně neudělám, protože už nejsem tak nasranej na toho tlustýho zakomplexovanýho hajzla. Omlouvám se za vulgární vsuvku, ale napsat jsem to sem musel. Přece jen to bylo součástí tohoto putování. Pak jsem zaplatil průvodčímu před druhým busem a naschvál jsem šel do toho druhého. Těsně za mým batohem se zadní dveře zavřeli. Očividně mě chtěl i ten druhý řidič nějak ublížit a přivřít mě do dveří a vynadat. Naštěstí jsem to stihl a to už se busem dozadu drala asi cizinka s divně smradlavým zapáleným cigárem v ruce. To se divím, že jí to prošlo projít kolem řidiče. Pak to asi típla, protože ani průvodčí nic neříkal. Za asi dvacet minut už jsem zase stál za nádražím v Sokolově a tentokrát přes koleje jsem se vrhnul do letního města.

(V buse jsem celou cestu přemýšlel, co sem o tom incidentu s řidičem napsat a napadlo mě tohle: ".... Busy byly oba otevřené a v nich seděli řidiči. Mělo se odjíždět za čtyři minuty, když jsem se rozhodl nestát venku a sednout si dovnitř. Řidič na mě začal řvát, že ještě nepřijely vlaky a že je mám nechat laskavě si vydechnout. Zařval jsem na něj: co si to dovoluješ ty vyžraná zakomplexovaná hroudo sádla? Já jsem zákazník a Ty jseš ten, kdo mi teď slouží. Já jsem na dovolený, Ty makáš, hroudo sádla. A začal jsem zdrhat, protože řidič nebyl mírné povahy. Naštěstí mám pozorovací schopnosti a půl hodiny jsem pozoroval okolí a všiml jsem si, že za silnicí je úzká pěšinka prudce do kopce do již zmíněného sídliště, kterým jsem dorazil do Oloví, a kterou si místní zkracujou cestu. V mapách ta cesta není. Přeběhl jsem rychle silnici, ale to už vylezla i hrouda sádla a řvala, že mě roztrhá na cucky a že nenávidí feťáky jako jsem já. Bohužel hrouda sádla měla smůlu. Já se svými šedesáti kily a deseti v batohu jsem jako laň vyběhl asi deset metrů nad silnici do prudkého kopce a poslouchal jsem řev hroudy sádla. Ta ale ještě hodně navztekaná byla schopná vylézt za mnou a skoro mě dostala. Já však plný energie ještě popoběhl a vysmál jsem se hroudě sádla se slovy: Tak pojď za mnou ty buranská hroudo sádla, ukaž co umíš! Ale udejchaná hrouda to vzdala, vydejchala se a zařvala tunu nadávek, které se na slušném webu nedají publikovat a já jsem si dal opět kolečko po silnici dolů k nádraží a odjel jsem do Sokolova ČSAD busem, který jel za půl hodiny.").

V Sokolově opět podobná zkušenost jako minulý rok. Nikde nikdo, jen občas opilý nebo zfetovaný člověk a hodně ošuntělých špatně oblečených lidí. A tenhle rok se mi Sokolov zdál ještě smutnější a divnější město. Je možné, že si zvykám na luxusní život v jihočeských Budějovicích? Kde nikdo nežebrá, lidi choděj někdy až luxusně oblečení, všichni maj velké auta a bezdomovce potkáte občas u nádraží a ten stejně nežebrá (podle Eriky je to tím, že v jižních Čechách by mu stejně nikdo nic nedal, což je pravda, haha). Každopádně já jsem dorazil na letní historické páteční náměstí k penzionu Piano. Vybral jsem si tentokrát druhý penzion, protože ten před rokem byl fakt divnej. Bylo z něj cítit, že je to fakt nějaká pračka na peníze od nějakého mafiánka. Zde, v Pianu mě přivítala z druhé strany náměstí milá paní, zaplatil jsem (chtěla raději hotově než kartou) a šel jsem na příjemný pokoj s výhledem přímo na kašnu na náměstí. Pokusil jsem se usnout, ale nějak to nešlo, tak jsem vyrazil do ulic koupit si něco k jídlu. Ještě jsem stihl zavolat před zavíračkou na turistické informace, kde mají v Sokolově nějakou hospodu s jídlem, haha. V okresním městě, kde žije 25 tisíc obyvatel. Podle map jsem našel pouze samé bary, herny nebo hospody se jménem Nguyen. Nakonec jsem si koupil jen něco menšího v jediné hospodě na náměstí, která byla hned naproti penzionu a došel jsem si dát cígo k řece Ohři, která tekla přímo za penzionem za ohromným tepelným potrubím a cyklostezkou. Asi půl hodiny jsem pozoroval úplně jiný svět. Za tepelným potrubím divné neutěšené okresní město a za řekou velkoměstské vodáky s dětmi popíjející pivo. Škoda, že ti otcové a matky dětí nejsou už co bývali. Úplně v klidu a v pohodě se smáli svým tak 3 - 6 letým dětem, které sbírali ohromné kameny na břehu řeky a házeli je na kachny v řece s řevem: "Jo, teď jsem jednu trefil do hlavy! Jo, teď jsem jednu trefila do ocasu!" No, raději jsem se přesunul za tepelné potrubí a zalezl si do bezpečí penzionu a šel jsem pomalu spát.

 

 Ráno jsem se probudil a věděl jsem, že přesně jako před rokem bude ošklivé počasí, takže jsem nemusel pospíchat a došel jsem si pro snídani. Pak jsem zase šel do penzionu, zaťukal na mě velice slušně vystupující majitel penzionu, zeptal se mě, kdy budu odcházet a já jsem v klídku plánoval, co budu dělat dál. Rozhodl jsem se totiž dnes nejít tu šílenou asi 25 km dlouhou trasu přes celý Sokolov, přes celou průmyslem nasáklou Březovou a podíval jsem se na idos.cz a do Kostelní Břízy v kopcích mi jel bus někdy až po 13 hodině. Udělal jsem tedy kompromis a někdy po jedenácté jsem došel za náměstí a tam nastoupil do MHD busu, který na zastávce U kláštera začínal. Řidič se mě zeptal, jestli vím, kde vystoupit a poradil mi, že všechny zastávky budou v buse hlášeny. Takže asi po dvaceti minutách už jsem vystupoval pod rozhlednou Hard na zastávce Stadion. Do kopce mezi rozbitýma panelákama jsem došel na kopec nad městem a tam stála rozhledna a na zamčených dveřích a mřížích byla dobrá zpráva: Klíče k vyzvednutí po předložení občanského průkazu v obvodním oddělení místní policie. Tak jsem si vyčistil zuby a vydal se tam :D.
Několikrát jsem musel zvonit a pak mi opravdu vydali klíč za občanku a já jsem mohl vylézt sám na rozhlednu a dělat si tam co chci, protože jsem se pro jistotu zamknul. Vyfotil jsem zajímavé okolí Sokolova a blízké ohromné průmyslové komplexy budov a zatoužil jsem už být v horách za městem, kde budu sám a sám taky, ale hlavně budu v přírodě. To se mi vyplnilo o asi hodinu a půl později, kdy jsem po obědě v hospodě U Smrků u koupaliště (kde jsme před hodně lety hráli s kapelou ZNC a řídil výjimečně náš kytarista Jirků) nastoupil do minibusu s protivnou řidičkou a vystoupil jsem v Kostelní Bříze v kopcích. Moje cesta dál pokračovala po zelené a žluté značce kolem zničeného zámečku Královskou alejí krásnou přírodou dolů do rovin, kde vede dálnice z Varů na Cheb. Tu jsem docela složitě a s blouděním obešel a dorazil jsem do vesnice Šabina v údolí řeky Ohře. Tam bylo už cítit, že jsem úplně někde jinde, v oblasti, kde teď kraluje vodáctví a i to tak vypadalo. Po ulicích vísky se potulovali opilý vodáci a sháněli alkohol. Došel jsem až k řece a vodáckému kempu a pokračoval dlouhou cestou po rovině kolem Ohře. Minul jsem nádraží Dasnice a došel jsem k takové vodácké hospodě s divnou polozfetovanou veselou číšnicí :D. Dal jsem si jídlo a rozhodl jsem se už dál nepokračovat pěšky, ale vrátil jsem se na nádraží a popojel osobákem do Kynšperku nad Ohří a ještě jsem zašel k rybníku s názvem Boží požehnání vyfotit pár fotek. Pak jsem se vydal po silnici k penzionu Panský mlýn, kde na mě čekala sestra majitelky a ubytovala mě. Všude po Kynšperku chodili vodáci a bylo vidět, že tohle odvětví turistiky má svůj boom a v srpnu při hezkém počasí se jezdí fakt hodně. Zašel jsem na menší druhou večeři do asi sto metrů vzdáleného Kynšperského pivovaru, pak jsem si dal cígo u vedlejšího ramene řeky Ohře a šel jsem spát v penzionu, kde jsem byl opět úplně sám. V srpnu asi lidi spěj venku :).