Dva kraje, dva rozdíly

08/08/2019

Celkem: 8,5 km + 14,4 km (22,9 km)

Na konci školního roku skoro vždy hrajeme s kapelou na punkovém školním festu v Praze v klubu Modrá Vopice. A ten koncert je vždycky ve čtvrtek. A já jsem dlouho nebyl nikde v přírodě, takže jsem měl nutkání plánovat, až jsem přeplánoval. Jeden den jsem se probudil a napadlo mě jet po koncertě z Prahy přes noc na Slovensko, tam si udělat výlet, přejet na Moravu a udělat si další výlet a v sobotu po dalším výletě domů. Vše jsem zařídil, koupil lůžko, zabookoval ubytování na Moravě. Jenže jsem se druhý den probudil a nutkání jsem měl jet do Krušných hor. Vše jsem tedy zrušil a zabookoval ubytování u Nejdku v Krušných horách. Jenže to nebylo všechno. Třetí den jsem se probudil a oblast Krušných hor mi nepřipadala dost exotická, takže jsem kupoval znovu vrácené lůžko do vlaku a bookoval jsem stejnou horskou chatu na Moravě. Až teď jsem byl připraven na další dobrodružství.

Na koncert jsem vyrazil hned po práci, abych si užil opět cestu z hlavního nádraží po bývalé trati (dnes cyklostezka) přes Žižkov směr Modrá Vopice. Žižkov je teď příjemná pražská čtvrť a opravdu to v některých ulicích voní zelení, kvetoucími stromy, parky a vůbec Prahou. Chtěl jsem si dát něco k jídlu tak jsem hledal nějakou hospodu a na to, že jsem byl na Žižkově jsem narazil na nějaký podnik až asi po dvaceti minutách. Asi jsem chodil špatnými ulicemi. Pak jsem busem pokračoval na koncert, udělali jsme nějaké promo fotky, zahráli a já jsem vyrazil hned po hraní na nádraží. Nejdřív jsem šel na MHD zastávku, ale pak mi došlo, že z přilehlého nádraží Libeň mi pojede zpožděný rychlík rovnou na hlavák. Tam jsem opravdu prázdným večerním zpožděným rychlíkem od Brna dojel a rovnou jsem se šel ubytovat do kupé lůžkového vlaku. Průvodčí si mě nějak "vyčejndžovali" a místo, abych byl v lůžkovém voze Praha - Košice, ocitl jsem se na konci vlaku asi ve voze do Humenného, který byl plný opilých motorkářů. Průvodčí mi řekl, ať se zamknu a připravím se, že v noci bude asi rušno. Dal jsem si špunty do uší, na oči náočník a po odjezdu jsem šel spát. Probudil jsem se párkrát v noci při dlouhém stání a posunování v Bohumíně a pak jsem vytáhl roletu někde pod Tatrami. Byl krásný "vysvědčenídostávací" den a vlak neměl ani minutu zpoždění. Abych nemusel vstávat hned, rozhodl jsem se pro výlet u Kysaku. Kysak je poslední rychlíková zastávka před Košicemi. Je to vlastně vesnice, ale důležitá tím, že tam odbočuje trať na Prešov. Dokonce je tam triangl tratí a dá se na Prešov jet od Košic, i od Žiliny. Vystoupil jsem tedy v Kysaku do krásného letního dne, rychle vyfotil Euronight s množstvím lůžkových vagónů a autovozů s motorkama i autama a vyrazil jsem po trati směr Prešov. Hned za stanicí jsem vyfotil moc hezkého ptáka a kousek dál jsem se přiblížil a vyfotil zajíce pojídajícího trávu u trati. Po trati jsem si jen zkracoval cestu, proto jsem u obce Obišovce slezl skrz křoví na zelenou turistickou trasu. Chtěl jsem dojít asi na 4,5 km vzdálenou vyhlídku nad údolím Hornádu. To byl jediný cíl této slovenské části výletu. Od trati se stoupalo strmě do kopce po pěšině, až jsem došel na normální cestu, kde přede mnou asi dvě minuty běžela liška. A kolem rostly dokonce jedlé houby. Les byl listnatý a překvapilo mě jejich množství. Asi na Slovensku není takové sucho jako třeba na severu Čech. Pak jsem došel konečně na křižovatku u vyhlídky Skalka, kde byl hodně ošklivý a starý rozcestník (možná ho dám i do fotek zde). Pak se pár metrů ještě stoupalo a objevil se daleký výhled směrem na východ a já dostal takový ten dobrodružný nejistý krásný pocit z dálek. Tentokrát to byl východní pocit. Pocit, že dál je pak už jen východní Slovensko, Ukrajina, Rusko, Sibiř, Asie, Arabskej svět. Mám tyhle pocity od malička a jsou tak tajemný a příjemný. Pocit dálek a cestování a volnosti a svobody (kterou bohužel v tomhle systému nemá, pokud se člověk nezařídí nějak jinak už v mládí).

No, každopádně asi po pár set metrech jsem sešel na vyhlídku Skalka. Docela rozlehlé skály a nádherný výhled do údolí. Trochu mě ten pohled připadal jako do údolí Labe u nás v Českém Středohoří, jen ty kopce jsou tak dvakrát vyšší a řeka Hornád zase oproti Labi o dost užší. Lesy jsou ale podobně listnaté, duby, buky, křoviska. Na vyhlídce jsem strávil asi půl hodiny, pode mnou se proháněly vlaky na slovenské magistrále a na nebi bílé mraky s modrým pozadím. Vyrazil jsem na cestu zpět a litoval jsem, že nemůžu pokračovat někam dál a dál po té zelené turistické trase. Když jsem se podíval na mapu, zjistil jsem, že bych mohl pokračovat dál asi třicet km a nenarazil bych na jedinou vesnici. Jen putování lesy a horami.

Já jsem ale pokračoval zpět z kopce, posbíral jsem dokonce dva tvrdé pravé hřiby, které mi vydrželi v batohu až domů. Když jsem sešel k trati, pokračoval jsem tentokrát na stanici do Kysaku přes ves Obišovce a po hlavní silnici. Přešel jsem Hornád kousek od soutoku s říčkou Svinkou a přišel jsem na stanici narvanou lidmi.

 

Předtím po příjezdu ráno jsem si koupil místenku na povinně místenkový vlak IC a dokonce byla vyprodaná první třída. Měl jsem tedy místenku do druhé třídy a bylo to vedle pána, který pracoval na notebooku. Já jsem cestou do Žiliny fotil mobilem Tatry a okolní krajinu. Tentokrát jsem neprospal ani kousek této nádherné trati. V Žilině jsem přestoupil na Expres směr Ostravsko a Praha, sedl jsem si do první třídy a chtěl jsem si doplatit na hranice. Průvodčí mě nechala zadarmo a já jsem nakonec po dlouhém rozhodování vystoupil ve stanici Třinec centrum, popojel jsem osobákem na nádraží Třinec a odtamtud mi jel bus směr vesnice Tyra, kde se dalo vystoupat na Javorový vrch. Stanice Třinec je hezky zrekonstruovaná a spojená rovnou s autobusovým terminálem. Tolikrát jsem tudy projížděl na Slovensko a nikdy jsem poblíž těch ohromných železáren nestál fyzicky. Jsou fakt ohromný a děsivý. Kolik lidí sem asi za ty roky muselo jít otročit v pět ráno v ranních zimních mlhách nebo letních vedrech?

Já jsem tedy pokračoval navazujícím busem přes zajímavé město Třinec, do vesnice Tyra. Zde jsem se chtěl před dlouhým výstupem do kopce najíst v místní hospodě, ale asi byla zkrachovalá, byl tam nápis ZAVŘENO přes celé dveře. Rozhodl jsem se tedy vystoupat na Javorový vrch a najíst se až tam. Počasí bylo hezké, k večeru ještě líp než přes den, kdy se oblohou honily mraky. A po vedrech, které panovaly doma, zde i ráno na Slovensku bylo krásných asi 20 stupňů. Cesta nahoru byla dost náročná, zastavoval jsem snad každých 500 metrů a asi dvakrát mě někdo předběhl. Dolů také sbíhalo pár běžců a nakonec jsem se objevil konečně téměř u cíle. U konečné sedačkové lanovky, která byla v pohybu, ale nikdo nepřijížděl, ani neodjížděl. Dál už cesta pokračovala hezkou pasekou mezi smrkovými lesy a dokonce to nebylo ani moc do kopce. Pak se ale přišlo ke sjezdovce a ta se musela už vystoupat až na samotný vrchol Javorového vrchu. Samozřejmě tam nechyběly celou cestu po sjezdovce reklamy na paraglaiding, kterej se nahoře provozuje. Vešel jsem rovnou do horského hotelu, zamířil si to k baru a řekl jsem o mém ubytování silnější příjemné číšnici. Ubytovala mě v hezkém pokoji s výhledem na vzdálený Třinec a Ostravsko a já sešel dolů a dal jsem si skvělou večeři.

Po jídle jsem se zeptal místního pána od hotelu, kterej byl totálně našrot, na to, odkud tady lidi fotěj západy slunce, on zanadával na ty paraglajdisty, poradil mi a já jsem vyrazil na svah fotit. Západ se povedl, dokonce i jeden paraglajďák odlétající v zapadajícím slunci. Na kopci stále zůstávalo dost lidí, ale jakmile se úplně setmělo, cítil jsem, že na kopci už není nikdo, poslední běžkyně odbíhala po sjezdovku dolů do civilizace a já sám v horském hotelu. Ještě jsem se chvíli kochal za tmy ohromným tajemným osvětleným Ostravskem a obdivoval dálky a vnímal co nejsilněji ten krásnej cestovatelskej pocit. Pak jsem si po desáté lehl a spěchal jsem si užít ten krátkej spánek, který do východu slunce trval asi jen pět hodin. Ráno jsem se probudil asi v půl pátý a zjistil jsem, že východ slunce bude vidět z pokoje a navíc téměř nebude, protože slunce vyjde a za pět minut zase zajde do oblačnosti. Jak jsem si myslel, tak se i stalo a v neuvěřitelně brzkou dobu vycházelo slunce už ve 04:40. Naštěstí jsem si toho všiml a krátkej východ jsem vyfotil. Pak jsem vyrazil do vlahého rána nejdříve z kopce a pak dlouho do kopce až na opravdový vrchol Javorového vrchu. Tam slunce pořád né a né vykouknout a já jsem začal uvažovat i kvůli únavě, i kvůli počasí, že bych cestu trochu zkrátil. Bylo to dlouhé rozhodování, ale nakonec jsem došel na křižovatku a cesta dál stoupala a stoupala, tak jsem se rozhodl sejít pěšky do vesnice Řeka. Odbočil jsem tedy listnatým lesem po žluté turistické trase z kopce dolů a na dalším rozcestí jsem vše přehodnotil a dostalo se mi nových sil a rozhodl jsem se jít z kopce do rovin u vesnice Guty a pak dojít rovnou až na vlak ve vesnici Střítež. Za chvíli jsem už putoval po rozsáhlých rovinách pod horama přes vesnici Guty, mezi roztroušenými obydlími až k z dálky hučící hlavní silnici Slovensko - Frýdek-Místek. Naštěstí na ní byl chodník, tahle silnice je hodně frekventovaná. Došel jsem až k vlakové zastávce Střítež, kde byly vytrhané koleje a autobus nás svezl do vesnice Hnojník a tam odtud se už jelo motoráčkem do Frýdku-Místku. Tam jsem na starém nádraží s nástupišti přestoupil do osobáku do Ostravy hl. n. a v Ostravě počkal na zpožděný vlak EC z Warszawy, dojel jsem do Prahy a do ČB. Myslím, že se cestou již nic zajímavého nestalo kromě toho, že jsem se v EC najedl s donesením jídla do první třídy až ke mně na místo.