Přes zelenou v Krušných horách do Porýní

19/07/2019

Celkem: 13,4 km výlet + chození v Německu

Při pomyšlení na tenhle jarní koncertní víkend jsem byl trochu nervózní. Přece jen jdete do něčeho trochu neznámého, když se jede hrát do jiného státu. Člověk nemá tolik informací atd., takže jsem začal zjišťovat, kde hrajeme v pátek, kde v sobotu. Nakonec vznikl plán, který začal mít výraznější obrysy a nakonec vše dopadlo až moc dobře. Vyrazil jsem v pátek v šest hodin ráno z nádraží v ČB směr Plzeň. Tam jsem rychle přestoupil na Západní expres a pokračoval jsem do Chebu, kde jsem si v legendárním nádražním bufetu dal snídani a za asi hodinu jsem pokračoval Krušnohorem do Sokolova. Počasí nic moc, trochu zataženo, ale ve vzduchu bylo cítit to krásné napětí. Napětí a vzrušení, když přichází jaro. Ten den bylo totiž 05. 04. 2019, pro mě nejkrásnější období roku. Vydal jsem se ze sokolovského nádraží přes koleje až k mostu přes řeku Svatavu a kolem ní jsem pokračoval až do stejnojmenné vsi Svatava na místní nádraží. Dnes to je už spíš jako vše zastávka s betonovým přístřeškem, aby ho nemohli vandalové zničit. Tam jsem počkal s poslechem Mandrage z rádia z přilehlého domu na soukromý vlak a svezl jsem se do Kraslic. Tam mě na nádraží při vystupování oslovil chlápek fotograf a chvíli si se mnou povídal. Já jsem vyrazil po kolejích fotit řeku a pak jsem sídlištěma došel k velkému kostelu Božího Těla a sháněl jsem něco k jídlu a zapalovače. Pak jsem si sedl na bus se školníma dětma někdy kolem jedné hodiny a vyjel jsem na Bublavu, kde se nachází lyžařské středisko se sjezdovkama. Tam jsem vystoupil na zastávce Na kopečku a začal jsem sám stoupat po louce k vodopádům ukrytých v lese v kopcích. Sešel jsem po svahu k potoku, který byl hodně rozvodněný, fotil jsem a pak jsem dorazil až k vodopádům, kam nevede ani turistická značená trasa a bohužel tam byli asi tři lidi, fotili si selfíčka, takže jsem vodopády bohužel vynechal a stoupal jsem po prudkém, hodně prudkém, svahu k nějaké cestě. Na tu jsem narazil asi po třista metrech a cestou jsem minul zajímavý náhon potoka, kterých je v Krušných horách fakt hodně. Pak jsem pokračoval pořád dál a dál do kopce po větší cestě a ke státní hranici s Německem pak po pěšině, až jsem došel na větší cestu značenou pro běžkaře a byl jsem v Německu. Po rovné cestě už v opravdu ošklivém počasí jsem minul pár turistů a došel jsem do vesnice Passhöhe Mühlleithen, kde hlavní silnice do známého horského města Klingenthal překonává hory a dostává se do vrcholového bodu. Přešel jsem tedy po mostíku hlavní silnici a lesem jsem to vzal až k místu, kde podle mapy uprostřed horských lesů měla být nějaká železniční vlečka. Dostal jsem se skrz hustý les až na planinu, kde nebyl vůbec nikdo, jen za ohradou daňci, pár budov a okruh nějaké důlní železnice, který asi v létě funguje jako atrakce pro turisty. Dál už měla být uprostřed lesů jen vesnice Schneckenstein, kterou jsem si představoval jako horskou vesnici. Když jsem tam dorazil (nejprve jsem prošel kolem budovy mineralogického velkého muzea uprostřed lesa), zjistil jsem, že to není vesnice v horách a lesích, ale sídliště z tak 60. let minulého století s rozbitými přilehlými budovami, hasičskou zbrojnicí a garážemi. Dál už cesta pokračovala lesem až k cíli mého putování, k přehradě u vesnice Muldenberg, kde byla i trať a já mohl nastoupit na vlak směr místo našeho koncertování. Byl chladný jarní večer a já na německé straně Krušných hor a přede mnou celé ohromné Německo.

Vláček zanedlouho přijel a já jsem už při stmívání vystoupil ve stanici Auerbach horní nádraží. Tam jsem pokračoval kousek po kolejích a chtěl jsem si zakouřit veselou cigaretku. Zapálil jsem si a najednou jsem viděl policejní auto, jak jede k nádraží a otáčí se na parkovišti. Raději jsem tedy pokračoval dál po kolejích a doufal jsem, že mě nikdo neviděl. No, každopádně jsem se zachoval opět asi paranoidně. Byla už tma, nikdo mě nemohl vidět. Přešel jsem tedy hlavní silnici nad městem Rodewisch a narazil jsem na ohromný supermarket Kaufland. Asi pět minut jsem se rozhodoval, jestli tam mám jít a asi jsem udělal osudovou chybu. Slíbil jsem si, že nakoupím fakt málo věcí, když mám být někde na cestách až do pondělí. Abych to vysvětlil. Miluju gumový medvídky a čokolády a jak známo, v Německu je to ráj na Hariba a Katjes atd. Přísahal jsem si tedy, že koupím nejvýše čtyři pytlíky a konec. Pak mžik a najednou jsem stál u pokladny s plným košíkem sladkostí a pití. Batoh ztěžkl o pět kilo a já z kopce pomalu obtěžkán pokračoval na místo koncertu. Bylo tam velké parkoviště a všude byli pankáči a lidi, co přišli na koncert. Ten asi nebudu moc popisovat. Prostě standartní koncert v Německu se vším všudy, s jídlem v backstagi, s pitím zdarma a s lidma, kteří si nemůžou zpívat naše písničky s náma, protože za prvé neuměj česky a za druhé v Německu ty naše písničky tak dobře neznají. Po dlouhém čekání na konec koncertu se nočním Německem pokračovalo autem spát do ohromného bytu ve velkém městě Zwickau. V tomhle městě žije kolem 91 tisíc obyvatel, jezdí tam tramvaje a je proslavené tím, že se tam vyráběly auta značky Trabant. Já jsem chtěl ráno projít město a jet vlakem celý den na další koncert. Bohužel díky těžkému batohu jsem vše přehodnotil a rozhodl jsem se jet s klukama autem.

 

Avšak po asi čtyřech hodinách spánku se mi zachtělo jít si prohlédnout Zwickau, a tak jsem asi v sedm ráno vyrazil do krásného prosluněného jarního probouzejícího se města. Nejdříve k blízkému rybníku Schwanenteich, pak na nádraží na kopci, kde jsem si koupil místenku na denní nedělní vlak domů. Měl jsem totiž zakoupenou další místenku na noční vlak z neděle na pondělí, ale už jsem moc díky únavě nedoufal, že bych zůstal až do nedělního večera v Německu. Každopádně místenku jsem koupil od pokladní, která uměla jenom Německy, ale vrátit tu noční místenku se mi nepodařilo. Byl jsem moc rád, že mám tu denní místenku u okna a budu moct devět hodin čumět celý den na Německo a Rakousko. Ve Zwickau od nádraží jsem vyrazil zase zpět do centra a bylo už kolem deváté, desáté hodiny a na náměstí již začali vylézat z hotelů první ranní turisté. Něco jsem vyfotil, zatelefonoval jsem si s klukama z kapely, kteří s kocovinou teprve vstávali a vyrazil jsem po dlouhých hlavních ulicích z centra na předměstí, kde spal zbytek kapely a snídala ta část kapely, se kterou jsem já spal v centru kousek od toho rybníka (....jej, to je věta). Ve čtvrti Pölbitz, která byla vzdálená asi 3 km z centra, jsem našel ostatní kluky, dostal jsem snídani od hostitelů, nasedli jsme do auta a vyrazili jsme směr západ. Cestou jsme se zastavili asi sto km od Zwickau vedle dálnice na hradě Gleichen. Počasí bylo suchý, zamlženě slunečný a bylo vedro. Vylezli jsme na hrad, asi hodinu jsme čuměli dolů na dálnici, na další dva hrady v okolí a na vzdálené město Erfurt. Pak se jelo dál, zastavili jsme na kebab ve městě Eisenach, které je zase pro změnu známé výrobou automobilů Wartburg. Žije tam asi 45 tisíc obyvatel, leží v hezkém údolí řeky Hörsel a nad městem je hrad Wartburg. S Martíčkem jsme zašli na nádraží "německy" vrátit noční místenku (která byla mimochodem na celou noční jízdu do plného kupé lidí a sedadlo bylo uprostřed tudíž bez možnosti opření hlavy o něco jiného než o člověka vedle), která vrátit nešla, dojedli jsme kebaby a jelo se dál Německem jarním odpolednem. Kolem města Kassel a kolem německých (zde četných) rychlotratí jsme dojeli do ohromného průmyslového souměstí kolem měst Dortmund, Köln, Düsseldorf, Essen a mnoho dalších. My jsme měli namířeno k velkému městu Solingen, kde se vyrábí kvalitní nože a nůžky a za války bylo jeho centrum kompletně zničeno. Náš cíl bylo menší město Wermelskirchen kousek od dálnice a rovnou jsme dorazili k nádherně položenému legendárnímu klubu Bahndamm. Klub je tam již asi třicet let a hráli v nich i kapely, které jsou teď známé po celém světě, například Green day. Jako vždy v Německu jsme dostali bohaté pohoštění a těšili jsme se v našich ložnicích s palandami na koncert. Já jsem přešel přes takovou lávku, která vedla od klubu přes silnici a najednou jsem se ocitl v centru městečka, odkud odjížděli busy do vzdáleného Kolína nad Rýnem. Po krásném koncertě, kde před námi hrála skvělá francouzská kapela z dalekého Saint-Malo a kde lidi byli opravdu skvělý a udělali nádhernou pozitivní atmosféru, jsem se vydal o patro výš na svojí palandu a šel jsem spát narozdíl od kluků hned po koncertě, zatímco oni jedli a hlavně pili o patro níže. Pak kolem čtvrté ranní přišli spát, spíš se připotáceli než přišli. Já vstal asi kolem sedmé, nasadil jsem si těžký batoh a z kopce jsem začal scházet do údolí, nad kterým vedla dálnice, po které jsme minulý den přijeli.  Šlo se nejdříve mezi probouzejícími se vilkami, pak chvíli po pěšině lesem, přišel jsem na silnici a nade mnou byl ohromný dálniční nadjezd. Pak se šlo ještě hlouběji do údolí přes malou vesnici s hospodou a zase se začalo stoupat lesem po lesní cestě k prvním domům velkého stotisícového města Remscheid. Cesta pokračovala hornatým městem nahoru a dolů, chvíli zkratkami po pěšinách, chvílemi ulicemi. Pak jsem dorazil za velké nákupní centra a chvíli jsem se rozčiloval, protože jsem nemohl najít příchod k nádraží díky nákupním centrům a nedošlo mi, že příchody na nádraží jsou většinou v téhle době udělány tak, aby člověk musel projít právě tím nákupním centrem a nejlépe tam něco utratil. Nakonec jsem došel na nadchod na nástupišti a za asi pět minut přijel motorový vlak směr Solingen. Trať vedla hornatou krajinou mezi lesy a zástavbou až na větší nádraží v Solingenu. Měl jsem pár minut čas tak jsem vyšel před nádraží, nakouknul do ulic a na prvním nástupišti čekal na můj rychlovlak ICE Dortmund - Wien. Těšil jsem se, že si sednu na svojí místenku k oknu a budu se devět hodin kochat. Docela jsem však koukal, když jsem nastoupil, přišel jsem ke svému místu a tam byla místo okna bílá zeď. Bohužel se již dělají ve vlacích i místa bez oken, protože se počítá, že cestující čumí do tabletů, notebooků a mobilů. Bohužel.

Naštěstí přišel arabský průvodčí a byl v pohodě a mohl jsem si přesednout k oknu na jiné místo, které nebylo obsazené místenkou. Dál už jsem celý den jenom jel a jel a koukal jsem na nádherné údolí Rýna mezi Kolínem nad Rýnem a Koblenz a Frankfurtem a litoval jsem, že kvůli únavě a těžkému batohu nemůžu zůstat až do nedělního večera. Bylo totiž opravdu krásné počasí a v údolí Rýna jen svištěly lodě a nad nimi se tyčily po asi pěti kilometrech přenádherné zámky a hrady. Tak snad příště. Asi před Frankfurtem jsem si došel pro jídlo do jídelního vozu a došel na záchod. Jinak jsem seděl na svém dvoumístě a u mě se jen celou cestu střídali cestující, protože v neděli odpoledne začal být rychlovlak dost plný a lidi seděli úplně všude, ale líbilo se mi, že nikdo z nich nenadával, nikdo se nemračil. Rodiny s dětmi nebo maminy nebo úředníci v sakách seděli na zemi u záchodů a nikdo neřekl ani slovo. Já se akorát docela divím, že v rychlovlacích ICE nejsou povinné místenky. Nebo alespoň u tohoto nebyly. Každopádně jsem po celém dni na cestě vystoupil v Linz, přešel na jiné nástupiště a vlezl jsem si do prázdného osobáku směr České Budějovice. Ještě jsem si tedy užil dlouhou dvě a půl hodinovou jízdu rakouským a českým pohraničím a kolem osmé večer jsem vystoupil 300 metrů od domova na jižné zastávce v ČB.