Krátké tmavé dobrodružství na západě

24/01/2019

Celkem: 13,1 km + 5,5 km (18,6 km)

V sobotu před polednem jsem vyrazil v mokrém sněhodešťovém počasí na vlakovou zastávku poblíž našeho bydliště. Osobák z Lince dorazil asi s pěti minutama zpoždění, takže jsem na hlavním nádraží ČB musel rychle přeběhnout na první nástupiště na rychlík Brno - Plzeň. V Plzni na nádraží už je to v pohodě, nádraží je krásně nově zrekonstruované, takže jsem v pohodě přešel na druhé nástupiště a počkal pár minut na Západní expres směr Cheb. Na nástupištích byl docela ruch, protože tam stál parní vlak, takže hodně lidí fotilo a děti vřískali. Raději jsem došel na začátek nástupiště a vlezl jsem si do prvního kočáru a za hodinu jsem byl v Mariánských Lázních. Tam jsem rychle vylezl s připraveným foťákem a stativem a zkusil vyfotit odjíždějící expres. Bohužel nic moc, protože narozdíl od Plzně, kde svítilo občas i sluníčko, před Mariánkama se počasí změnilo k nepoznání a pršelo se sněhem, byla mlha a vlhko. Postál jsem chvíli na nástupišti a pak jsem přelezl na jiné a vlezl jsem si do Regio Sharku a za dvě zastávky jsem poprvé v životě vystoupil ve stanici Lázně Kynžvart. Zde bylo počasí ještě horší, nikde nikdo a město Kynžvart pěkně daleko od nádraží a můj cíl v tomto lázeňském městě bylo najíst se a tmou vyrazit do místa ubytování, do vesnice Salajna. Vyšel jsem ulicí do kopce na hlavnější silnici, všude štěkali jen psi a já to vzal přes les po žluté značce kolem Pastevního rybníka po mokrém sněhu. U rybníka jsem v dálce v tmavém mlhavém lese viděl postavu mávající rukama, která za chvíli zmizela za zatáčkou. Netuším, co to mělo znamenat a kdo tam v tomhle počasí mával rukama. Pokračoval jsem dál zavátou cestou krásnými alejemi do kopce, až k městu Kynžvart. Přemýšlel jsem, jak tady bude krásně na jaře, až tudy půjdu opačným směrem na nádraží na vlak z dvacetikilometrového výletu Kynšperk nad Ohří - Lázně Kynžvart, který plánuju už dávno. Město Kynžvart mě zaujalo svou polohou přímo vklýněné v horách v CHKO Slavkovský les, ale zklamalo mě dost zásadně, když jsem se na stmívajícím se náměstí dozvěděl od místního velmi slušného Róma, že v tomto městě není v současné chvíli ani jedna hospoda, kde by vařili. A údajně ani v létě v sezóně. Já se přiznám, že jsem počítal, že zde narazím na množství hospod a hotelů. Bohužel, pouze dva vietnamské obchody. Pak jsem zjistil, že hospoda u zámku, který byl vzdálen asi dva km od města zase směrem k nádraží, by měla mít otevřeno a měli by tam vařit. Vyrazil jsem tedy k zámku s tím, že jsem si koupil u vietnamců něco malého k jídlu na ráno. Procházel jsem sídlištěm z kopce a na křižovatce jsem uviděl nějakou starší paní se psem. Ve vteřině mě napadlo jí oslovit a zeptat se, jestli je hospoda u zámku otevřená. Během další vteřiny jsem slyšel odpověď, že nefunguje a že tam paní pracuje a jde odtamtud. Přemýšlel jsem, co budu dělat, když mám takový hlad a paní najednou řekla, že mám jít s ní, že mi něco k jídlu dá. Rozhodl jsem se tedy, že to zkusím a vyrazili jsme s jejími slovy, že ale bydlí za támhletim polem. Nakonec se z toho vyklubala cesta asi dva kilometry a objevil jsem se téměř znovu u nádraží. Paní nebydlela v domku nebo v bytě, jak jsem očekával, ale v sport hotelu a zavedla mě do kuchyňky a z lednice vytáhla asi pětikilovou masovou roládu, guláš a dvě papriky. Poděkoval jsem jí a vyrazil jsem opět do města s tím, že se stejně musím podívat, jestli nevařej aspoň něco malého v místní knajpě, o které jsem se dozvěděl od paní s jídlem. A opravdu na náměstí byla hospoda. Vešel jsem do dveří a opět jsem chtěl vycouvat, protože jsem se ocitnul v trafice. Ale pak jsem si všiml, že vpravo je pár schodů dolů a dole seděli lidi jako v hospodě. A opravdu tam byl i bar a pár stolů a já jsem si musel přisednout k jednomu místnímu chlápkovi. K jídlu nakonec měli jen oplatky a tyčinky atd. a já jsem za chvíli seděl u stolu s místňákama a poslouchal jsem je, akorát, že už byli kolem mě všude u jednoho malého stolu. Jeden z nejvožralejších se nakonec osmělil a zeptal se mě, co tam dělám, protože jsem asi docela v této hospodě vyčníval. Řekl jsem mu, že jdu do Salajny a on se zhrozil, že je to strašně daleko a takové ty další řeči, které mívaj všichni na mojich cestách, když jim řeknu o svých plánech.

Vyšel jsem před hospodu a tam kouřily nějaký dvě ženský a ta jedna šla mojim směrem a radila mi, kudy si to můžu zkrátit k zámku. Po silnici jsem sešel již dávno úplnou tmou k pustému zámku, který byl totálně v mlze, jen svítilo pár světel kolem a na nádvoří. Nikde nikdo a úplné ticho a krásná atmosféra, kterou cítím pouze v západních Čechách. Vyfotil jsem pár hrozných fotek v mlze, dešti, tmě a pokračoval jsem po tmavé silničce k hlavnímu tahu, kde mě čekala asi 1,5 km cesta po frekventované silnici. Až k hlavní silnici jsem šel naschvál po tmě, aby si oči zvykly na šero a dalo se lépe vnímat okolí a zvláštní lednový večer. Na hlavním tahu, který vede od Chebu a chebské dálnice na dálnici od Plzně do Německa, byl na sobotu v zimě docela velký provoz. Přešel jsem tedy na levou stranu, rozsvítil čelovku, do ruky jsem si vzal ještě baterku a vyrazil jsem. Každé auto mě naštěstí vidělo a všechny mě objížděly, ale stejně bych takhle nechtěl chodit pořád. Pak jsem zahlídl světla městečka Dolní Žandov a odbočku vedoucí do něj. Dorazil jsem na náměstí, dal nasál jsem atmosféru místní hospody a opět tmou už jenom pár km jsem došel ke statku ve vesnici Salajna. Podle instrukcí jsem měl mít klíč v nějaké malé krabičce u vrátek, ale neviděl jsem na kód a nemohl jsem klíč vyndat. Párkrát jsem si volal s paní majitelkou, která mě navigovala, ale stejně se mi to nedařilo. Nakonec mi pomohli pán s paní, kteří tam byli jediní se mnou tu noc ubytovaní. A pak už jsem šel kvůli velkému dešti, tmě a mlze raději spát v nádherném prostorném půdním pokoji U Komína. Každý pokoj má totiž v tomto statku svůj název a každý je v trochu jiném stylu. Fakt skvělé a v tu dobu levné ubytování. Ale věřím, že v sezóně ta cenu bude trochu odlišná.

 

Ráno jsem vstal a pořád pršelo. Vyfotil jsem si tedy statek uvnitř a vyrazil jsem černou vesnicí po silnici a pak do kopce k nádraží. V polovině kopce jsem uslyšel cinkat přejezd a říkal jsem si, že bych mohl cestu ukončit předčasně a jet domů už takhle brzo ráno kolem sedmé hodiny. Ale vlak jsem stejně nestihl a zjistil jsem si další spoje. Buď dojdu do Chebu a doma budu ve dvě odpoledne nebo dojdu do Lipové u Chebu a budu doma v poledne. Nakonec jsem to vzal po koridorové trati do Lipové. Stejně bylo opravdu ošklivo a fotit se nedalo. Celou cestu jsem nepotkal naštěstí žádný vlak. A až těsně před asi dva km dlouhou stanicí Lipová u Chebu jsem uslyšel u nástupiště hlášení, že přijede vlak na Cheb a tím jsem chtěl i jet. Bohužel nástupiště bylo strašně daleko a vlak zajel ještě na druhé nástupiště a já byl na prvním a mezi námi dlouhý podchod. Vlak mě předjel a zastavil asi dvěstě metrů ode mě. Já jsem přeběhl kolejiště a dobíhal jsem po štěrku k nástupišti. Průvodčí mě viděl a bylo poznat, že se asi rozhoduje, jestli má vlak vypravit nebo ne. To se opakovalo asi dvakrát a pak se otočil na mě, viděl mě, že se opravdu už blížím a ukázal strojvedoucímu, ať jede. Ten mě ale asi viděl a nerozjel se, ale když jsem přibíhal ke dveřím, zrovna se zavíraly, ale šlo ještě zmáčknout tlačítko a dveře se otevřely a za nimi stál průvodčí a čuměl jako debil. Pak jsem si všimnul, že když vypravoval ten vlak, který by mi jentak ujel, zbývala ještě minuta do odjezdu.

Potom jsem již v klidu dojel do Chebu, tam koupil na nádraží pití a snídani a Západním expresem jel do Plzně, luxusně jsem přestoupil na novém nádraží a vzpomínal, jak jsem se vždycky obával přestupu na plzeňském nádraží. Teď už to snad bude v pohodě, již se tam dá vyznat, navíc jsou všechna nástupiště propojená na více místech podchody. A už následovala klasická dvouhodinová cesta rychlíkem Plzeň - Brno do nedělně zamračených šedých Českých Budějovic.

Share on Facebook
Please reload

Nejlepší příspěvky

I'm busy working on my blog posts. Watch this space!

Please reload

Nejnovější příspěvky