Podzimní "putování" z lázní na Kopanice

06/12/2018

Tenhle výlet začal na nádraží v Českých Budějovicích ve dvě hodiny v davu školáků, kteří se nacpali do rychlíku od Plzně a vyjeli jsme směr Morava. Občas ke mně do kupé první třídy přisedli puberťáci a následně je vyhazoval průvodčí. V Jindřichově Hradci a Počátkách-Žirovnice školáci vystoupili a začala zase dlouhá pomalá cesta (4,5 hodiny) na Brno přes Jihlavu, Okříšky a Třebíč, kde na Vás poprvé vždy dýchne opravdová Morava. Na nástupištích slyšíte veselou moravštinu a za další hodinu už brzdíme v Brně.

Asi po hodině čekání přistavili spěšný vlak Slavkov, kterým jsem ten měsíc jel již podruhé a věděl jsem, že bude fakt nacpanej vracejícími se veselými Moraváky z Brna do svých měst, městeček, vesnic a osad na trase Brno - Vyškov - Kyjov - Veselí nad Moravou - Uherský Brod - Bojkovice - Bylnice. Tak se i stalo a čekalo mě dvě a čtvrt hodiny sezení v plném celoprostorovém osobákovém vagóně. Postupně se vlak vyprazdňoval a já vystoupil až v Újezdci u Luhačovic a tam čekal osobáček směr Luhačovice. V opile unaveném motoráčku jsem už vydržel tuhle dlouhou osmihodinovou jízdu a vystoupil v nočních lázeňských Luhačovicích. Dal jsem si rychlé jídlo v blízké pizzerii a pak už mě naháněla paní z penzionu, protože jsem měl už zpoždění a ona mě přijela ubytovat s tím, že na chvíli odjela ze svého zaměstnání, což jsem nevěděl. Jinak bych z nádraží pospíchal víc. Po ubytování jsem šel ještě na zahradu a tam jsem si do noci hrál s třema kočkama, které jakmile vylezly na mě, začaly vrnět a byly strašně přítulné a malinké a krásné :). Ráno jsem se probudil do mlhavého, šedého rána, vyšel jsem opět na zahradu nad domem, dal jsem si snídani, vyfotil jsem shora nádherné město Luhačovice a vyrazil jsem dolů do centra. Překvapilo mě po ránu ohromné teplo (03. listopadu). Bylo totiž 16° C a já se na tento výlet oblékl jako do mínus dvaceti stupňů. Bohužel jsem veškeré tohle oblečení navíc musel nést na zádech. To jsem ani nemluvil o tom, že jsem večer přišel do penzionu tak spocenej, jako by bylo uprostřed léta.

 V centru města jsem vyfotil moderní kostel Svaté Rodiny, napil jsem se z pramenu Svatého Josefa, pokecal jsem s příjemným pánem, který si tam přijel do PETky pro léčivou vodu a uviděl jsem poblíž malinký trh. Hned jsem tam zamířil, pokecal s prodavačem a nakoupil jsem domácí moravské výrobky. Ovoce, sušené ovoce, koření. Prodavač mě poradil, ať se jdu podívat na kolonádu a dozadu na pramen, ze kterého teče známá minerálka Vincentka. Šel jsem tedy na kolonádu, tam od samého rána byl příjemný lázeňský ruch a otevřené obchody i restaurace. V jednom z hotelů jsem si dal další snídani a vyrazil jsem docela pozdě z města. Fakt se mi z tohoto místa paradoxně nechtělo ani do přírody. Ale když jsem vystoupal mezi nádhernými vilami a hotely nad město k lesu, už jsem zase cítil vůni dálek a tajemství neznámých míst a vnořil jsem se do podzimního mlhavého lesa. Stoupal jsem do kopce až k silnici na rozcestí Bílý kříž, tam jsem chvíli fotil auta a silnici v mlze, kousek jsem musel po silnici a pak jsem klesal opět lesem do hezké vsi Přečkovice. Prošel jsem vsí a litoval jsem, že zde není obchod ani hospoda, protože jsem si zapomněl koupit pití, navíc jsem ráno vyhodil PET lahev a přitom jsem si do ní mohl natočit léčivou vodu z pramene Svatého Josefa. Nedalo se nic dělat, tak jsem pokračoval asi 3 a půl km po loukách, chvíli lesem a pak dlouho zase po loukách až k silnici nad Bojkovicemi. Tam jsem začal klesat k městu a najednou jsem se zalekl. Přímo proti mě po silnici šlo fakt hodně lidí. Blížili se ke mně a zjistil jsem, že je to asi dvě stě obyvatel Bojkovic, kteří se vydali sbírat odpadky po okolí. Byl jsem nadšenej, nic takového jsem v životě neviděl. Škoda jen, že je lidstvo rozdělené na dva tábory. Jeden škodí všemu včetně přírody, druhý po nich uklízí a urovnává škody.

Z kopečku po silnici jsem kolem hřbitova a kostela Svatého Vavřince seběhl do centra Bojkovic. Zašel jsem do restaurace Hvězda na oběd a zjistil jsem, že už jsou skoro dvě hodiny a my jsme na východě a tudíž se bude stmívat po čtvrté hodině (omlouvám se za to MY, ale občas na těch výletech přemýšlím jako bychom nás bylo víc.. přitom jsem pořád jenom jeden člověk :) ). Podíval jsem se na mobilu na busy a zadal jsem Bojkovice - Žítková a opravdu, na Moravě vše funguje a odpoledne v sobotu tam jel bus a nejenom jeden. Takže jsem nemusel pospíchat a asi v půl třetí jsem došel k obchodnímu domu na zastávku a bohužel jsem přerušil putování a popojel před vesnici Žítková busem. Přerušení bylo nutné, protože mi zbývalo do cíle z Bojkovic snad přes 12 km a s těžkým batohem bych tuhle trasu šel tak pět hodin, tudíž tři a půl hodiny v naprosté tmě v neznámém prostředí v lese v mlze. Takže jsem nakonec před čtvrtou hodinou vystupoval na zastávce Žítková, Polany a stoupal jsem na hřeben, který vede k Žítkové. Všude bylo strašné množství jablek a docela jsem litoval, že jsem je zbytečně ráno na trhu kupoval; potkal jsem podzimních jablek během cesty fakt hodně. Vyfotil jsem ještě pastviny s krávama, ale bylo to opravdu na nic, mlha, skoro tma a šedo. Dal jsem foťák do batohu a sešel jsem přes centrum Žítkové k velkému hotelu Kopanice. Je to takový ten wellness hotel pro bohatý podnikatele. Původně jsem tam chtěl přespat, ale ubytování v něm stojí 900 Kč za noc a navíc i v tomhle nejhorším počasí byl úplně vyprodanej. A to to není žádný malý hotýlek. A abych to uvedl na pravou míru. Vesnici Žítková proslavila spisovatelka Kateřina Tučková, která napsala slavnou knihu Žítkovské bohyně o původních obyvatelích Kopanic, o strašných osudech žen, které na Kopanicích žily, znaly přírodní sílu rostlin a bylinek a léčily lidi z okolí, z Čech, Slovenska a i jiných zemí. Bohužel je nenáviděl žádný z režimů, ve středověku je upalovali a mučili, za komunistů je pronásledovali, a věřím, že i tento režim by pro ně nebyl žádný med.
Od té doby, co vyšla kniha, v Žítkové vyrostl drahý hotel, drahý penzion ve stylu Žítkovských bohyní, muzeum a jezdí sem mnoho turistů. Ale nemyslím si, že sem dříve nejezdili. Příroda je tu opravdu nádherná; Žítková leží přímo na hřebenu s výhledy do dalekého okolí směrem na Slovensko nebo napravo do údolí u Starého Hrozenkova a nalevo na hřebeny na slovenských hranicích a vysoko vyčnívající horu Chabová.
No, a tak jsem u hotelu Kopanice odbočil k němu, protože jsem byl zvědavý, jak to tam vypadá a funguje. V recepci mi řekli, že restaurace pro neubytované je ze strany, takže jsem našel vchod a vešel do docela nóbl hospody. Jídlo bohužel neměli, protože za půl hodiny začínaly večeře pro narvaný hotel.Takže jsem si dal pití a pozoroval ruch. Přímo u mě u stolu začala číšnice (všechny zaměstnankyně byly Slovenky) připravovat nějaké posezení pro zamilované, umísťovala vyleštěné sklenice na stůl, různé růžové ubrousky, listí z růžových růží, vyleštěné příbory a u dalšího stolu seděli asi tři doktoři ze Slovenska, kteří nepřetržitě brutálně nadávali na uprchlíky z cizích zemí. Bohužel ale i tím způsobem, jakým se třeba prezentují lidi v komentářích na novinkách.cz. No, raději jsem nasadil batoh, který asi jako batoh nevypadal, protože mě jeden ten doktor zastavil a říká na celou hospodu: Čo, chalan, čo máš v ten baťožine? Veď to vyzerá ako jadrová bomba. Čo v tom nieseš? Odpověděl jsem, že foťák a oni se smáli a nevěřili. Až venku mi došlo, že tam mám vlastně hlavně oblečení, protože jak už jsem psal.. bylo neskutečné teplo a to i tady v horách.

Když jsem vyšel před hotel, byla už úplná tma a mě čekal sestup do Starého Hrozenkova po silničce pořád z kopce po hřebeni a pak hodně prudce z kopce do Hrozenku. Věděl jsem to, protože nás tudy vezl Martíček 01. 09. 2018 na koncert do Trenčína. Takže jsem cestu zvládl i bez baterky po tmě a v Hrozenku jsem si to namířil k rekreačnímu středisku Kord. Paní z RS mi řekla, ať jí zavolám až tam budu, takže jsem jí zavolal a ona asi za dvacet minut přijela k budově, kde jsem na ní po tmě čekal. Bylo to takové to rekreační středisko z komunistické doby, takové, co jsme do nich jezdili na školy v přírodě kvůli inverzím a špatnému vzduchu u nás na severu Čech. Paní mi ukázala, kam mám ráno hodit klíče, zaplatil jsem, zeptal jsem se, kde si můžu dát jídlo a dal jsem si na pokoj batoh, jadrovú bombu. Paní mi oznámila, že budu v celém objektu sám, což jsem tušil už když jsem si ubytování zařizoval.. bylo 03. 11., mlha, špatné počasí.

Takže jsem nejdříve zašel na pumpu do motorestu na jídlo, kde to nebylo moc příjemné,.. takový jako když si dáte jídlo na benzínce na dálnici D1. Bohužel ve vesnici v místní hospodě prej údajně nevařej. Starý Hrozenkov leží totiž na hlavní trase od Prahy přes Brno směrem na střední a severní Slovensko, takže všude kamiony, auta, parkoviště, bývalá celnice atd. Je až neuvěřitelný, jak můžou auta tak moc změnit prostředí vesnice. Úplně si umím představit, jak to tam vypadalo dřív, za časů Žítkovských bohyní. Malá silnička vinoucí se údolím, říčka, pár zapadlých stavení, neuvěřitelná zima s třemi metry sněhu, krávy na pastvinách a chudoba. Teď rachot kamionů, benzínové stanice, neuvěřitelná špína od lidí, co vyhazujou z oken aut odpadky, smrad z moči, nekončící hluk silnice I. třídy.

No, raději jsem už nic večer nevymýšlel a šel jsem do "svého" rekreačního střediska. Na terase u mého pokoje jsem chvíli ještě poseděl na plastové židli a pak jsem šel spát. Ráno jsem prošel budovu RS a vyfotil si pár místností a venku bazén. Probudil jsem se ale do mlhavého rána, takže jsem raději vyrazil nejdřív pro snídani na benzínku a pak do toho prudkého kopce na Žítkovou, ze kterého jsem včera slezl. Jak jsem předpověděl na benzínce s příjemnou prodavačkou, asi po deseti minutách stoupání do kopce jsem uviděl modrou oblohu. Čím výš jsem byl, tím bylo modra víc. Pak na hřebenu byla zase mlha a nahoře na Žítkové už bylo úplně jasno a dole v údolích inverze. To přesně jsem si přál už od pátku, co jsem dorazil na Moravu. Takže začalo zběsilé focení, průchod Žítkovou, sezení na kopci nad Žítkovou a kochání se v teplém podzimním dnu. Pak jsem pokračoval po červené značce (která vede po dál po slovenských hranicích až třeba do Půlčína u Vsetína, kde jsem už dvakrát byl a kde je to moc krásné)  kolem vrchu Lokov až k odbočce po neznačené cestě a sestoupal jsem lesem chvílemi po necestách až na lesní silnici vedoucí od slovenských hranic do obce Pitín. Po silnici jsem sešel již mezi baráky k trati a po ní jsem to vzal doleva k vlakové zastávce. Pitín se mi moc líbil, opět krásná upravená vesnice v nádherném podzimu osvětlená sluncem. Došel jsem na vlakovou zastávku a za asi tři minuty jsem nad sebou viděl, jak projíždí vlak, který ohromným klesajícím obloukem skrz vesnici přijel až na zastávku Pitín zastávka. Motorovým osobákem jsem dojel do nádherně zrekonstruované stanice Uherský Brod a tam už čekal rychlík z Luhačovic do Prahy. Zajímavostí je, že stojí u bezbariérového nástupiště a u toho stejného hned naproti mají zastávku autobusy. Tomuhle já říkám dopravní terminál (ne třeba jako v Plzni, kde od sebe vlakové a autobusové nádraží jsou 40 minut pěšky nebo v Ústí nad Labem, Teplicích, Mostě pro jistotu autobusové nádraží zrušili úplně).