Druhý letní výjezd (nejenom) do Slavkovského lesa

14/09/2018

Na tenhle výlet jsem se nijak nepřipravoval, ani jsem netrénoval menšími výlety. Prostě mě najednou napadlo, že bych měl taky konečně udělat pořádný delší putování několik dní v kuse. Bez použití žádného dopravního prostředku, prostě dojít pěknou dálku odněkud někam. Zní to pěkně, ne? "Došel jsem pěšky z Ústí nad Labem do Českých Budějovic." No, sice na takhle dlouhej výlet jsem se nechystal, ale čtyři noci v penzionech by mohlo být tak akorát, a tři a dvě půlky dne chůze by mohly taky stačit.

Celý výlet začal vlastně už v půl pátý ráno 07. 08. 2018. V době největších letních veder a my jsme do práce museli jezdit už v pět hodin ráno. Dojeli jsme do první zóny národního parku Šumava, do nádherného Nového Údolí, bylo půl sedmé ráno, krajinou se valila nizoučká mlha a vzduch byl ranní, studený, čerstvý, vlhký a úžasný. Kolem Studené Vltavy a nad říčkou Světlá se pracovalo skvěle. Navíc se skvělou partou lidí.

Po práci jsme se nasvačili, dali cígo a začali stíhat můj vlak v Prachaticích, švihli jsme to přes České Žleby, Volary, horem přes Libínské sedlo a už jsme brzdili u nádraží v Prachaticích přímo na nástupišti a mně za pět minut přijel soukromej motoráček jedoucí směr hlavní trať, z Volar do Číčenic. V Číčenicích jsem přeskočil na rychlík Brno - Plzeň a svištěl jsem si to do Plzně, tam jsem opět chvíli hledal nástupiště a hop do západního expresu na Cheb. Škoda, že se všechny expresy jedoucí z Prahy na Cheb jmenujou západní expres. Dřív to bylo jméno legendárního vlaku Praha - Paříž. V Chebu jsem zaskočil na trochu jídlo do jídelny na nádraží. Ještě je tam hospoda, ale tam bych to nestíhal. Zajímavý, čeho jsem si všiml, že v Chebu na nádraží točej dva druhy piv a obojí jsou úplně odjinud. V hospodě ústeckej Zlatopramen a v jídelně rakovnickej Bakalář. No, za chvíli odjížděl regioshark směr Chomutov a já z něj vylezl na nově rekonstruovaném nádraží v Karlových Varech, totálně vedrem rozpálených. Vzadu na nástupišti jsem si dal svačinku a pak mi za chvíli odjížděl motoráček nahoru do nádherných a tajemných Krušných hor. Přes Novou Roli, údolím Rolavy a přes pěkné město Nejdek se motoráček škrábe po svazích až do zastávky Nejdek-Tisová. Ta už leží na druhé straně údolí vysoko na Nejdkem uprostřed hlubokých smrkových lesů. Dál už motoráček opět nemohl, tentokrát kvůli hodně velkému vedru a nechtělo se mu rozjíždět v zastávkách.. vždy se muselo pár minut čekat. Až před Horní Blatnou, kde je nejvyšší bod trati to už jelo a tam jsem i vystoupil a kvůli hladu a únavě po brzkém ranním vstávání jsem první den večer neušel skoro nic.. pouze z nádraží na náměstí, kde jsem se najedl v příjemném hotelu Modrá hvězda. Dál jsem pokračoval přes náměstí kolem kostela k penzionu nad Horní Blatnou směr k Blatenskému vrchu (1043 m. n. m.). Ubytoval jsem se v rádoby luxusním penzionu, záchod a koupelnu jsem měl o patro níž mimo pokoj. To nemám moc rád. Ale čisto bylo, draho taky. Vylezl jsem večer ještě dvakrát na louku nad městem, nejdříve bez foťáku, pak jsem kvůli nádherné atmosféře tohoto koutu světa došel pro foťák a zpět na stejné místo. Pak jsem šel spát s otevřeným oknem, abych opět cítil svěží horský vzduch.

 

Ráno jsem se probudil asi v půl sedmý a kouknul do otevřeného okna a bylo pod mrakem. Zase jsem si tedy lehnul, protože přede mnou bylo asi 27 km a ranní focení díky počasí nemělo cenu. Pak jsem se z okna podíval znovu a svítilo slunce tak jsem rychle vyrazil z malinkého pokoje na louku, kde jsem fotil večer. Udělal jsem pár snímků a sešel jsem po louce na náměstí ke kostelu, nakoupil jsem si jídlo a pití v místním nevietnamskym malinkym obchodu a vyfotil jsem kostel a ulice v Horní Blatné. Fakt nádherný místo pro milovníky Krušných hor. Pak jsem vyrazil už sluncem zalitou krajinou a přede mnou byl krásný teplý den, ale naštěstí v horách a ve výškách kolem 900 m. n. m. se teplota za ten den vyšplhala tak jen k 28 stupňům. Navíc jsem šel hodně často lesem ve stínu, ale nepředbíhejme. Nejprve jsem sešel k trati a po silnici jsem pokračoval k rybníku s opuštěným barákem asi jen 200 metrů a pak jsem odbočil do kopce kolem lesa a vyšel jsem ke (mně už známé - šel jsem tady už asi třikrát) hájovně Vlčina. Tam jsem se napojil zase na silnici a po ní pokračoval lesem k pařezu, na kterém ležela navigace. Nevěděl jsem, jestli jí mám vzít a nakonec jsem se rozhodl, že si jí vezmu, někdo jí tam prostě zapomněl nebo ztratil. Pak jsem chtěl dojít k Miluščině vodopádu, kolem kterého má jít podle map červená turistická značka. Ta ale odbočuje nově ze silnice lesem a napojuje se až za vodopádem na původní trasu. Tudy jsem už taky jednou šel do Přebuzi. Došel jsem tedy mimo turistickou trasu po silnici k vodopádu, který byl v takovym lesním pokojíčku kousek od silnice. Tam jsem se nasnídal, hodně fotil a pak jsem vyrazil zpět na červenou značku a lesem do kopce po pěšině na rozcestí Pod Čihadlem a dolů k silnici na rozcestí u Slatinného potoka. Tam jsem se dal doleva po silnici kolem říčky Černá Voda k parkovišti pro cyklisty a turisty, na místo, kde se Černá Voda vlévá do krásné řeky Rolava. Tu, když jsem uviděl, hned jsem zabočil do lesa k řece poseté krásnými balvany a fotil jsem a fotil. Pak jsem se podíval na mobil, jak dlouho půjdu do Přebuzi po cyklo trase a ukázalo mi to asi 8 dlouhých km. Podle mapy asi polovina trasy byla lesem a pak po loukách, ale pořád kolem řeky Rolavy. Na východ z lesa jsem se netěšil, protože už začínalo být opravdu teplo, a když jsem z něj vyšel, hned jsem sešel k Rolavě a málem jsem se i vykoupal. Nakonec jsem si namočil jenom nohy narozdíl od Milana Pekkyho Bouřky a jeho manželky, které jsem znenadání potkal a kteří se o pár stovek metrů koupali nahatí v Rolavě. Na Pekkym mě fascinuje to, že ho potkávám pokaždý jen v Krušných horách. Bylo to zatím teda jenom dvakrát, ale tak komu se stane, že uprostřed pustých hor kdy celej den putuješ sám a nikoho nepotkáváš, potkáš právě někoho, koho znáš :). Díky, bylo to příjemné nezapomenutelné setkání. Oni jeli po hřebenech Krušných hor na kolech až z dalekého Ústí a sjížděli do Karlových Varů na vlak domů.

Pak jsem ve vedru ušel těch dalších pár kilometrů až k městečku Přebuz. A pak jsem uslyšel první hrom a blesk osvítil bouřkové mraky. Asi to setkání s Pekkym Bouřkou mělo nějakej smysl :).

Město Přebuz jsem minul pouze na severním okraji po zelené značce a pokračoval jsem lesama směr hora Špičák. Město Přebuz je zajímavé tím, že je to opravdu město, ale žije v něm 69 obyvatel a je položené ve výšce 886 m. n. m. Škoda, že jsem se tam nestihl zajít podívat, ale bouřka mě hnala dál směrem do Kraslic a docela jsem se začínal bát. Blesků bylo pořád víc a víc a hromů ještě víc :). A pak začalo už i pršet tak jsem se schoval do lesa pod stromy a tam to bylo docela v pohodě. Volal jsem rodičům, aby mi zjistili, jak dlouho bude ještě pršet, protože pršelo docela dost. A než mi to zjistili, tak jsem už šel opět lesem a viděl jsem jak vzniká potůček. Chcete video? Mám ho :).

 Fischerova studánka s přístřeškem byla dalším zpestřením dne, napil jsem se a pokračoval dál po rovné cestě nahoru, dolu, nahoru, dolu, minul mě strašně velkej stroj na kácení stromů tak jsem raději utekl do lesa se schovat. Pak už jsem se blížil kolem zahrádkářských kolonií uprostřed lesů ke Kraslicím. Pak jsem minul ještě asi dvě skalní vyhlídky, poslední Josefa II. přímo u Kraslic nebyla u cesty, protože žlutá turistická značka vede opět jinudy než je naznačená v mapách a došel jsem rovnou na kraj Kraslic. Tam jsem přešel autobusové nádraží kolem hospůdky V Horách a zašel jsem za roh k penzionu, kde jsem měl za květináčem mít schovaný klíč. Já se svou roztěkaností jsem se podíval pouze na jeden okraj a klíč jsem nenašel. Říkal jsem si, že jsem přišel moc brzo a klíč tam bude až později. Šel jsem se tedy najíst do nejbližší hospody s jídlem, do pizzerie Luna. Tam bylo absolutně narváno a v první místnosti u baru seděli u stolu dva štamgasti a u dalšího stolu mlaďoučká rómská rodinka s maličkým dítětem, kteří si přišli dát pizzu. Dal jsem si kofolu a pizzu, na kterou budu údajně čekat asi hodinu a půl. Nikam jsem nepospíchal a další hospody jsem už neměl sílu hledat. Nakonec jsem ušel totiž 27 km a bez tréninku v tom vedru to bylo docela dost. V pizzerii bylo zajímavé, že tam byli na pizze a cole třeba i sami bez rodičů rómský kluci asi tak osmiletý. Samozřejmě i přesto, že se chovali úplně normálně, číšnice měla nepřetržitě rasistický kecy na ty dva kluky. Popřál jsem alespoň dobrou chuť těm rómům, co seděli u mě u stolu, aby viděli, že občas existuje i Čech, co není rasista (protože samozřejmě, že všechno slyšeli od tý číšnice.... to stupidní nenávistný nesmyslný nadávání). Po jídle jsem vyrazil zpět k penzionu V Horách, zavolal jsem skvělému majiteli a ten mi ukázal, že klíč za květináčem opravdu byl. Ubytoval jsem se a šel jsem dolů do hospůdky V Horách, kde mě pohodáři majitelé penzionu pozvali k sobě ke stolu. Pokecali jsme a šel jsem si unavenej lehnout do pokoje.

 

Ráno jsem vstal asi v půl sedmý a bylo krásné mlhavo slunečné ráno. Město Kraslice se probouzelo do čtvrtečního nejteplejšího dne v tomhle roce. Raději jsem tedy vyrazil, u autobusáku v pekárně nakoupil jídlo, vyfotil jsem nádhernej ohromnej kostel Božího Těla a po žlutý značce vyrazil pryč z hezkého města (6800 obyvatel). Už kolem sedmé hodiny začínalo být velké vedro, navíc jsem z údolí stoupal nahoru nad město po již posekaných loukách. Konečně jsem došel do vesničky Studená Kuchyň, kde bylo všude plno koní a pak už jsem došel do vesnice Sněžná, kde jsem si chtěl trasu hodně moc zkrátit po loukách. A pak mi to došlo, že tohle v tomhle kraji nebude tak jednoduchý a pak mě to provázelo už celej den. Louky v tomhle kraji jsou dost často obehnaný elektrickejma ohradníkama a jsou tam krávy a dost často i bejci. Prošel jsem tedy zkusmo kolem hřbitova ve Sněžné do údolí, abych si to alespoň trochu zkrátil a došel jsem k baráku a musel jsem tam prolejzat po jejich pozemcích. A majitelé tam byli, ale naštěstí mě nikdo neviděl. Pak následovala dlouhá cesta po louce k silnici a nakonec jsem si trasu téměř nezkrátil. Víc to nešlo.. všude ohrady s krávama.

Vedro bylo hrozný a dál jsem pokračoval po loukách po silnici až do údolí u vesnice Mlýnská a k vesnici Liboc. Tam jsem si na chvíli sednul do stínu k rybníku a minul jsem odbočku, po které jsem původně chtěl jít. Vymyslel jsem si však ještě kratší trasu po neznačené cestě, protože mě tenhle den čekalo přes 30 km, pokud jsem chtěl dojít až do Sokolova. No, pokračoval jsem dál dolů po silnici přes Liboc až na křižovatku, kde jsem chtěl odbočit. Byly tam dva podivné baráky, jeden zrušenej nějakej asi dětskej domov a na druhé straně podivné stavení nějakého polobezdomovce. Docela pocitově takový strašidelný a nehezký místo. Vše rozbité, nikde nikdo. A situace se začala zhoršovat, ale to jsem ještě netušil a vyrazil jsem do kopce kolem rozpadlého baráku. Jo, počasí bylo až hodně hezký a krajina zeleně barevná, asi zde občas i prší narozdíl od Moravy nebo Podkrkonoší. Přišel jsem mezi ohradníkama kopcem k první krávě, která v rohu ohromné pastviny pila z korýtka vodu. Měla asi fakt žízeň, protože pila pořád a pořád, jen občas na mě koukla. Vyfotil jsem si jí, popovídal jsem si s ní a pokračoval dál mezi pastvinama. Fotil jsem dál, protože naprovo bylo asi stohlavé stádo krav a bejků a počasí na focení pohybujících se krav bylo fakt ideální. Pak jsem došel v tom ohromném kopci a už tak v nejmíň 40 stupních Celsia k místu, kde měl ten dobytek přes mojí cestu průchod. Říkal jsem si, že to nějak přelezu, až nebudou krávy poblíž. Stádo se ale s posměšným bučením rozhodlo, že půjde se mnou a bude se zdržovat u průchodu. Celé stádo bučelo a začalo přebíhat na druhou stranu pastvin. Když jsem se k průchodu přiblížil ještě víc, začalo stádo přebíhat zase na druhou stranu. Zdálo se, že mě fakt hlídaj, abych nemohl jít dál a já pochopil, že jsem prostě v prdeli. Navíc jsem začal být paranoidní tak, že jsem si začal představovat, že pokud při přebíhání toho průchodu se to stádo rozhodne, že prorazej ten drát tak těch sto krav a bejků poběží po tý cestě ke mně a ušlapou mě. Na tý úzký cestě bych těžko uhýbal. Začal jsem tedy couvat dolů a v hlavě mi probíhalo to, že teď budu muset v tom vedru sejít zpět z toho kopce, vyjít po silnici přes Liboc až k tomu rybníku, kde jsem seděl asi před hodinou. A na tom místě, kde mě zarazili ty krávy budu asi tak za dvě hodiny a výlet se mi prodlužuje z 31 km na nejmíň 35 km. No, každopádně chudák ta žíznivá kravka, co pořád ještě pila v růžku tý pastviny a jediná se nezúčastnila toho honu na mě. Bohužel i já jsem někdy hodně nasranej a fakt jsem jí vynadal a ona na mě vyděšeně zírala. Pak jsem se trochu uklidnil a došlo mi, že za to vážně ty krávy nemůžou, ale ty lidi, co v pohodě přehraděj veřejnou cestu a začal jsem asi dalších dvacet minut nahlas nadávat i na ty zemědělce. Pak jsem už stoupal opět po silnici do Liboce a naproti mě jelo nákladní auto a na korbě dva chlápci rozhazovali štěrk na ten asfalt. Fakt netuším proč. Došel jsem vedrem rozpálenou silnicí konečně k tý odbočce u rybníka a pokračoval znovu do ohromného kopce k lesu, pak lesem dlouho po asfaltkách do kopců a z kopců a za tak dvě hodiny jsem byl kousel od místa, ze kterého mě vyhnali ty bejčci a krávy. Pak cesta pokračovala po silnici k přírodní památce Studenec a tam mi došlo, že budu muset celej výlet nějak změnit. Bohužel mi dva litry v tomto tropickém dnu nestačily a já jsem přemýšlel, že buď budu muset sejít do údolí do Oloví a tam se napiju nebo se musím zeptat v baráku u Studence. Bohužel baráky tam cestou byly jenom dva a u jednoho plno psů a čtyřkolek a tam jsem se fakt neodvážil vstoupit k nim na pozemek. Druhý barák byla spíš chata a tam v týdnu nikdo nebyl. Vzal jsem to teda přes louku a po neznačených cestách jsem začal scházet do údolí směr Oloví. Docela mě to štvalo, protože dál cestou na Sokolov bych šel kolem hezké rozhledny Cibulka, která byla už v dálce vidět a kolem hradu Hartenberg. Místo toho jsem scházel do dramatického (jako ty slovenský) údolí až jsem přišel do doliny s prvníma barákama spadajícíma do města Oloví (1700 obyvatel). Tam na balkóně hulil nějaký kluk a všude štěkali psi. Nevím, proč mě tenhle obraz toho kouřícího kluka v tý dolině se štěkajícíma psama v ulici Československých lesů v Oloví tak utkvěla v paměti. A bude tam napořád stejně jako zážitky z každého mého výletu. Pak jsem sešel žíznivej dolů do města a uvědomil jsem si, že tady asi nebude spousta restaurací a obchodů. Tohle je opravdu hodně chudej kraj a spíš jsem tam viděl polorozpadlé baráky a zkrachovalé továrny. Podle map ale kousek od nádraží a přesně tam, kam jsem sešel měla být hospoda v takovém parku Kuželna Oloví. Opravdu tam byla a opravdu asi ve dvě hodiny byla otevřená a na zahrádce seděl číšník a jeho pár kamarádů a kamarádek a popíjeli pivo. Koukali na mě už zdálky a asi jsem byl docela podezřelej. Já jsem ale podezřelej téměř pro každýho pokud to není rozumnej člověk a pořádně si mě neprohlédne. Sednul jsem si do hospody a číšník tam zůstal se mnou, i když ho celou dobu volali, ať jde k nim ven. A bylo vidět, že mě tam opravdu hlídá, abych jim tam něco neukradl :). Nakonec jsem po chvíli chládku uvnitř kuželny šel raději ven, aby mě nemusel hlídat. Poslechl jsem si opět plno nadávek na černý a muslimy jako to slyším úplně všude.. tady to bylo navíc docela extrémní, když mluvili o tom, že by cikány z Oloví utopili v potoce a zejména mluvili o jejich dětech.

No, a pak se to stalo. Neměl jsem už sílu jít dalších 15 km !!!!!! a rozhodl jsem se zajít na nádraží, vyfotit si vlak jedoucí od Sokolova a pak nastoupit na vlak jedoucí do Sokolova. Takže jsem porušil to, že ujdu 80 km v kuse, ale bohužel díky vedru to už absolutně nešlo; ten den si myslím bylo ve stínu tak 36 stupňů a čím víc jsem se blížil dolů do nižších nadmořských výšek, tím větší vedro bylo. Takže nakonec jsem se ocitnul asi v pět hodin odpoledne v rozpáleném Sokolově na nádraží. Procházel jsem docela smutným městem s hernama a zkrachovalejma obchodama až na historické náměstí, kde bylo pódium a nějaká šílená kapela. 

Začal jsem hledat svůj hotel, který měl být na tomto jediném historickém náměstí. Fakt to ale nešlo najít, i když jsem obešel celé náměstí. Pak jsem šel pomalu kolem nějakého obchodu a nějaká modelka mě oslovila, jestli nehledám ubytování. Já jsem řekl, že jo a ona, že se booking pro můj hotel provádí v jejím kadeřnictví. Tak jsem zpocenej špinavej smradlavej poutník v kadeřnictví mezi pěti ženskejma modelkama zaplatil za hotel a dostal jsem směr kde je můj hotel a klíč. Hotel byl hned naproti nad nějakou šílenou diskotékou, kam chodily ty modelky z kadeřnictví, a která podle recenzí hotelu je dost nepříjemná a díky ní se tam pátek a v sobotu nedá moc spát. Naštěstí jsem tam byl ve čvrtek :). A vyšel jsem na náměstí a potkal jsem hospodu, která jako jediná vypadala, že se tam bude vařit. Hospoda docela vřela, bylo totálně narváno a nikdo nejedl. No, další hospodu bych asi ve městě heren nenašel poblíž, tak jsem se zeptal, jestli si můžu dát něco k jídlu a dozvěděl jsem se, že buď si můžu dát hermelín nebo utopence nebo mi objednaj pizzu odjinud. Dal jsem si tedy pizzu a docela brzo jsem zapadl v tom rozpáleném dnu do kýčovitého hotelového pokoje do nepohodlné, hodně nepohodlné, postele a čekal jsem, jak a kdy se ochladí. Podle mobilu se totiž mělo přes noc ochladit o asi patnáct stupňů. Tak jsem nechal otevřené okno a opravdu jsem v noci cítil déšť a ochlazení.