Druhý letní výjezd (nejenom) do Slavkovského lesa

14/09/2018

Na tenhle výlet jsem se nijak nepřipravoval, ani jsem netrénoval menšími výlety. Prostě mě najednou napadlo, že bych měl taky konečně udělat pořádný delší putování několik dní v kuse. Bez použití žádného dopravního prostředku, prostě dojít pěknou dálku odněkud někam. Zní to pěkně, ne? "Došel jsem pěšky z Ústí nad Labem do Českých Budějovic." No, sice na takhle dlouhej výlet jsem se nechystal, ale čtyři noci v penzionech by mohlo být tak akorát, a tři a dvě půlky dne chůze by mohly taky stačit.

Celý výlet začal vlastně už v půl pátý ráno 07. 08. 2018. V době největších letních veder a my jsme do práce museli jezdit už v pět hodin ráno. Dojeli jsme do první zóny národního parku Šumava, do nádherného Nového Údolí, bylo půl sedmé ráno, krajinou se valila nizoučká mlha a vzduch byl ranní, studený, čerstvý, vlhký a úžasný. Kolem Studené Vltavy a nad říčkou Světlá se pracovalo skvěle. Navíc se skvělou partou lidí.

Po práci jsme se nasvačili, dali cígo a začali stíhat můj vlak v Prachaticích, švihli jsme to přes České Žleby, Volary, horem přes Libínské sedlo a už jsme brzdili u nádraží v Prachaticích přímo na nástupišti a mně za pět minut přijel soukromej motoráček jedoucí směr hlavní trať, z Volar do Číčenic. V Číčenicích jsem přeskočil na rychlík Brno - Plzeň a svištěl jsem si to do Plzně, tam jsem opět chvíli hledal nástupiště a hop do západního expresu na Cheb. Škoda, že se všechny expresy jedoucí z Prahy na Cheb jmenujou západní expres. Dřív to bylo jméno legendárního vlaku Praha - Paříž. V Chebu jsem zaskočil na trochu jídlo do jídelny na nádraží. Ještě je tam hospoda, ale tam bych to nestíhal. Zajímavý, čeho jsem si všiml, že v Chebu na nádraží točej dva druhy piv a obojí jsou úplně odjinud. V hospodě ústeckej Zlatopramen a v jídelně rakovnickej Bakalář. No, za chvíli odjížděl regioshark směr Chomutov a já z něj vylezl na nově rekonstruovaném nádraží v Karlových Varech, totálně vedrem rozpálených. Vzadu na nástupišti jsem si dal svačinku a pak mi za chvíli odjížděl motoráček nahoru do nádherných a tajemných Krušných hor. Přes Novou Roli, údolím Rolavy a přes pěkné město Nejdek se motoráček škrábe po svazích až do zastávky Nejdek-Tisová. Ta už leží na druhé straně údolí vysoko na Nejdkem uprostřed hlubokých smrkových lesů. Dál už motoráček opět nemohl, tentokrát kvůli hodně velkému vedru a nechtělo se mu rozjíždět v zastávkách.. vždy se muselo pár minut čekat. Až před Horní Blatnou, kde je nejvyšší bod trati to už jelo a tam jsem i vystoupil a kvůli hladu a únavě po brzkém ranním vstávání jsem první den večer neušel skoro nic.. pouze z nádraží na náměstí, kde jsem se najedl v příjemném hotelu Modrá hvězda. Dál jsem pokračoval přes náměstí kolem kostela k penzionu nad Horní Blatnou směr k Blatenskému vrchu (1043 m. n. m.). Ubytoval jsem se v rádoby luxusním penzionu, záchod a koupelnu jsem měl o patro níž mimo pokoj. To nemám moc rád. Ale čisto bylo, draho taky. Vylezl jsem večer ještě dvakrát na louku nad městem, nejdříve bez foťáku, pak jsem kvůli nádherné atmosféře tohoto koutu světa došel pro foťák a zpět na stejné místo. Pak jsem šel spát s otevřeným oknem, abych opět cítil svěží horský vzduch.

 

Ráno jsem se probudil asi v půl sedmý a kouknul do otevřeného okna a bylo pod mrakem. Zase jsem si tedy lehnul, protože přede mnou bylo asi 27 km a ranní focení díky počasí nemělo cenu. Pak jsem se z okna podíval znovu a svítilo slunce tak jsem rychle vyrazil z malinkého pokoje na louku, kde jsem fotil večer. Udělal jsem pár snímků a sešel jsem po louce na náměstí ke kostelu, nakoupil jsem si jídlo a pití v místním nevietnamskym malinkym obchodu a vyfotil jsem kostel a ulice v Horní Blatné. Fakt nádherný místo pro milovníky Krušných hor. Pak jsem vyrazil už sluncem zalitou krajinou a přede mnou byl krásný teplý den, ale naštěstí v horách a ve výškách kolem 900 m. n. m. se teplota za ten den vyšplhala tak jen k 28 stupňům. Navíc jsem šel hodně často lesem ve stínu, ale nepředbíhejme. Nejprve jsem sešel k trati a po silnici jsem pokračoval k rybníku s opuštěným barákem asi jen 200 metrů a pak jsem odbočil do kopce kolem lesa a vyšel jsem ke (mně už známé - šel jsem tady už asi třikrát) hájovně Vlčina. Tam jsem se napojil zase na silnici a po ní pokračoval lesem k pařezu, na kterém ležela navigace. Nevěděl jsem, jestli jí mám vzít a nakonec jsem se rozhodl, že si jí vezmu, někdo jí tam prostě zapomněl nebo ztratil. Pak jsem chtěl dojít k Miluščině vodopádu, kolem kterého má jít podle map červená turistická značka. Ta ale odbočuje nově ze silnice lesem a napojuje se až za vodopádem na původní trasu. Tudy jsem už taky jednou šel do Přebuzi. Došel jsem tedy mimo turistickou trasu po silnici k vodopádu, který byl v takovym lesním pokojíčku kousek od silnice. Tam jsem se nasnídal, hodně fotil a pak jsem vyrazil zpět na červenou značku a lesem do kopce po pěšině na rozcestí Pod Čihadlem a dolů k silnici na rozcestí u Slatinného potoka. Tam jsem se dal doleva po silnici kolem říčky Černá Voda k parkovišti pro cyklisty a turisty, na místo, kde se Černá Voda vlévá do krásné řeky Rolava. Tu, když jsem uviděl, hned jsem zabočil do lesa k řece poseté krásnými balvany a fotil jsem a fotil. Pak jsem se podíval na mobil, jak dlouho půjdu do Přebuzi po cyklo trase a ukázalo mi to asi 8 dlouhých km. Podle mapy asi polovina trasy byla lesem a pak po loukách, ale pořád kolem řeky Rolavy. Na východ z lesa jsem se netěšil, protože už začínalo být opravdu teplo, a když jsem z něj vyšel, hned jsem sešel k Rolavě a málem jsem se i vykoupal. Nakonec jsem si namočil jenom nohy narozdíl od Milana Pekkyho Bouřky a jeho manželky, které jsem znenadání potkal a kteří se o pár stovek metrů koupali nahatí v Rolavě. Na Pekkym mě fascinuje to, že ho potkávám pokaždý jen v Krušných horách. Bylo to zatím teda jenom dvakrát, ale tak komu se stane, že uprostřed pustých hor kdy celej den putuješ sám a nikoho nepotkáváš, potkáš právě někoho, koho znáš :). Díky, bylo to příjemné nezapomenutelné setkání. Oni jeli po hřebenech Krušných hor na kolech až z dalekého Ústí a sjížděli do Karlových Varů na vlak domů.

Pak jsem ve vedru ušel těch dalších pár kilometrů až k městečku Přebuz. A pak jsem uslyšel první hrom a blesk osvítil bouřkové mraky. Asi to setkání s Pekkym Bouřkou mělo nějakej smysl :).

Město Přebuz jsem minul pouze na severním okraji po zelené značce a pokračoval jsem lesama směr hora Špičák. Město Přebuz je zajímavé tím, že je to opravdu město, ale žije v něm 69 obyvatel a je položené ve výšce 886 m. n. m. Škoda, že jsem se tam nestihl zajít podívat, ale bouřka mě hnala dál směrem do Kraslic a docela jsem se začínal bát. Blesků bylo pořád víc a víc a hromů ještě víc :). A pak začalo už i pršet tak jsem se schoval do lesa pod stromy a tam to bylo docela v pohodě. Volal jsem rodičům, aby mi zjistili, jak dlouho bude ještě pršet, protože pršelo docela dost. A než mi to zjistili, tak jsem už šel opět lesem a viděl jsem jak vzniká potůček. Chcete video? Mám ho :).

 Fischerova studánka s přístřeškem byla dalším zpestřením dne, napil jsem se a pokračoval dál po rovné cestě nahoru, dolu, nahoru, dolu, minul mě strašně velkej stroj na kácení stromů tak jsem raději utekl do lesa se schovat. Pak už jsem se blížil kolem zahrádkářských kolonií uprostřed lesů ke Kraslicím. Pak jsem minul ještě asi dvě skalní vyhlídky, poslední Josefa II. přímo u Kraslic nebyla u cesty, protože žlutá turistická značka vede opět jinudy než je naznačená v mapách a došel jsem rovnou na kraj Kraslic. Tam jsem přešel autobusové nádraží kolem hospůdky V Horách a zašel jsem za roh k penzionu, kde jsem měl za květináčem mít schovaný klíč. Já se svou roztěkaností jsem se podíval pouze na jeden okraj a klíč jsem nenašel. Říkal jsem si, že jsem přišel moc brzo a klíč tam bude až později. Šel jsem se tedy najíst do nejbližší hospody s jídlem, do pizzerie Luna. Tam bylo absolutně narváno a v první místnosti u baru seděli u stolu dva štamgasti a u dalšího stolu mlaďoučká rómská rodinka s maličkým dítětem, kteří si přišli dát pizzu. Dal jsem si kofolu a pizzu, na kterou budu údajně čekat asi hodinu a půl. Nikam jsem nepospíchal a další hospody jsem už neměl sílu hledat. Nakonec jsem ušel totiž 27 km a bez tréninku v tom vedru to bylo docela dost. V pizzerii bylo zajímavé, že tam byli na pizze a cole třeba i sami bez rodičů rómský kluci asi tak osmiletý. Samozřejmě i přesto, že se chovali úplně normálně, číšnice měla nepřetržitě rasistický kecy na ty dva kluky. Popřál jsem alespoň dobrou chuť těm rómům, co seděli u mě u stolu, aby viděli, že občas existuje i Čech, co není rasista (protože samozřejmě, že všechno slyšeli od tý číšnice.... to stupidní nenávistný nesmyslný nadávání). Po jídle jsem vyrazil zpět k penzionu V Horách, zavolal jsem skvělému majiteli a ten mi ukázal, že klíč za květináčem opravdu byl. Ubytoval jsem se a šel jsem dolů do hospůdky V Horách, kde mě pohodáři majitelé penzionu pozvali k sobě ke stolu. Pokecali jsme a šel jsem si unavenej lehnout do pokoje.