Poslední prosinec na severu

26/12/2017

Celej podzim jsem pozoroval v centru města Ústí nad Labem na soutoku řeky Bílina a Labe rodinku nutrií, která tam žila s kachnama. Celej podzim jsem čekal na hezký počasí a až budu mít po práci čas. Až potom přišel den s hezkým počasím a já jsem si vzal do práce foťák. Každý den jsem procházel a koukal na nutrie a každý den tam byly. A až ten den, co jsem si vzal foťák, až ten jedinej den tam nebyly. Druhej den mělo být taky hezky. Risknul jsem to ještě jednou a druhej den se tam objevily opět kachny i nutrie a už u nich bylo naházený jídlo. Udělal jsem pár ošklivých fotek, protože v korytě řeky už byl stín ve dvě hodiny odpoledne. Rozjel jsem se tedy trolejbusem do sídliště Dobětice a spustil jsem se do údolí Dobětického potoka kde jsem hledal Dobětický vodopád. Byl tam. Zahrabanej odpadkama, pneumatikama, bahnem. Tak trochu jsem to čekal u vodopádu v sídlištním lese a navíc ještě v takovém hlubokém údolí, kam všem lidem samozřejmě všechno padá a kutálí se pěkně dolů.

Vystoupal jsem tedy skrz sídliště nahoru na louky k Erbenově vyhlídce, kde stojí krásná kamenná rozhledna. Bylo krásně sluníčko, studenej vítr a nikde nikdo, občas jenom někdo se psem. Na lidi z dětma už byla moc zima. Vylezl jsem na rozhlednu a od větru tam byla strašná zima a do západu zbývala ještě asi hodina. Slezl jsem zase dolů a fotil jsem na loukách a zase jsem vylezl na rozhlednu, vyfotil západ slunce a šel jsem skrz sídliště, kde dřív bydlel kytarista Jirků a kam jsme ho vozili po každém koncertě. Takže jsem si zavzpomínal a částečně trolejbusem, částečně pěšky jsem dojel domů. Pak si vzpomínám, že jsem pořád jenom pracoval, pracoval, pracoval a pak byla chvíli pauza a tak jsem poslechl tužby ozývající se odněkud ze mě a vyrazil jsem ještě na noční výjezd, které jsou v prosinci docela náročné. Adrelinově.

Takže po práci jsem došel na druhý nástupiště dopředu a vlezl do první třídy ve vlaku směr Cheb. Připlácím si teď jedničku, pokud je vlak narvanej nebo v něm musím pracovat na notebooku. Tentokrát jsem vlezl, všude plno, čtyři kupé a pak najednou už druhá třída a pak mi to došlo. Změnili jízdní řád a zrušili na chebských rychlíkách celý vagón první třídy na poloviční vagón. Takže čtyři kupé. Tím degradovali tuto první třídu na drahou druhou třídu, protože teď už má cenu si připlácet pouze za to, že tam nejsou lidi. A jelikož teď budou pouze čtyři kupé, pokaždý budou narvaný stejně jako ve třídě druhé.. takže opět totální lidskej nesmysl, kterých lidi vytvářej mraky a přemýšlí se míň a míň. Takže jsem seděl ve dvojce s lidma v kupé a čuměl jsem z okna na krásnej drsnej sever. Teplice, Most, Chomutov, Prunéřov, údolí ohře za Kláštercem a už jsem přijížděl do Ostrova nad Ohří, kde jsem nikdy nevystupoval, ale projížděl mnohokrát. Došel jsem k zámku už za tmy, vyfotil jsem okolí zámku a něco v centru a vyhledal hospodu na náměstí. Byla to pizzerie tak jsem si dal nějaký mexický jídlo. Asi kolem sedmý hodiny jsem vyrazil zimními ulicemi zpět k nádraží a tam jsem se napojil na žlutou turistickou značku, která vedla po silnici kolem průmyslových závodů, pak odbočovala už po polní cestě k Ohři, po mostě a pak už jenom tma lesa. Začínalo víc a víc sněžit a jak jsem stoupal, bylo sněhu víc a víc. Zkoušel jsem si zvyknout na tmu a nesvítil jsem si. Nakonec ale dál a dál od světla města a jak víc sněžilo.. viděl jsem míň a míň až jsem neviděl nic a tak jsem baterku rozsvítil a už jsem svítil celou dobu. Bylo to docela strašidelný, pořád zasněženým lesem bez života. Pak se objevil nějaký lesní vodojem a zřícenina ohromného kostela. Dost strašidelnej zážitek uprostřed tmavého lesa.

Nakonec jsem ještě zavolal do ubytování, že dorazím až kolem devátý hodiny a došel jsem na silnici před vesnici Radošov kolem podivného objektu panelákových baráků. Po zasněžené silnici jsem dorazil až do vesnice s dřevěným mostem a došel jsem k penzionu. Ubytoval jsem se, dal jsem si cígo v liduprázdné vesnici a šel jsem spát. Ráno kolem půl osmý jsem vyrazil ještě do tmy k dřevěnému mostu, u kterého byl i krámek. Otvíral až v osm tak jsem šel ještě přes most a po kolejích vlečky Mattoni Kyselka jsem došel k Radošovským vodopádům. Bylo osm a zrovna měl probíhat východ slunce. Místo toho bylo šedo a tma a mlha. Vyfotil jsem si docela náročně přístupné vodopády u trati a šel jsem zpět hladový a hlavně žíznivý ke krámku a zjistil jsem, že tam je fronta asi šesti lidí. Měl jsem ale fakt ohromnou žízeň a nic u sebe na celý den k jídlu ani k pití, takže jsem musel čekat ve vesnické frontě. Každej kupoval blesk, rohlíky, sekanou a kosu. Já jsem si koupil čtyři Mily, housky, sýr s nivou a limonádu. Pak jsem vyrazil po silnici směr lázně Kyselka a z Kyselky jsem stoupal do lesa mezi skálama k rozhledně Bučina. Opět na konci docela náročný výstup sněhem, ale liboval jsem si, že zde nikdo není, nikoho nepotkávám a ani nebudu celý den, protože před Vánocema je v přírodě chvíli klid. Na rozhledně bylo pořád ošklivé počasí, ale do údolí na městečko Kyselka a na Radošov byl hezký výhled. A samozřejmě i na okolní přírodu, řeku Ohře, ve které objevuji pořád víc a víc kouzla. Když si třeba vzpomenu, jak jsem v létě kolem Ohře šel v Terezíně a jak vypadala tam a jak vypadá tady.. napadlo mě, navštívit někdy její vzdálený pramen v Německu.

U rozhledny Bučina jsem se nasnídal a vyrazil jsem po neznačených cestách na hranice vojenského prostoru v Doupovských horách. Původně jsem chtěl směřovat skrz tyto hory na druhou stranu ke Kadani, kde jsem byl ve čtvrtek před tím na poslední ústecké služební cestě ve Vilémově u Kadaně. Bohužel ale po odpovědi, kterou jsem obdržel od nějakého nadporučíka z vojenského újezdu, jsem musel svoje putování změnit a jít pouze na hranice vojenského prostoru a pouze přičichnout k temné tajemné atmosféře Doupovských hor. Došel jsem tedy na hranice, vyfotil jsem si zamlžené hory a došel jsem na silnici, která na jednu stranu pokračovala do prázdna, k vojákům.. na druhou stranu klesala k vesnici Svatobor, kde probíhala na jedné zahradě odporná zabíjačka. Kolem zříceniny dalšího fakt ohromného kostela jsem došel do údolí na soutok Svatoborského a Lučinského potoka, kde jsou Lučinsko-svatoborské vodopády. Ze silnice jsem k nim slezl, udělal pár fotek a rozhodl jsem si cestu zkrátit přes louky nad vodopádama místo zacházky po silnici. Bohužel za chvíli procházení houštinami jsem přišel k ohradě, kterou jsem podlezl a risknul jsem to do kopce po nějakých pastvinách a celou dobu jsem si představoval, co tam asi v tý ohradě žije za zvířata. Každopádně přilehlé kopce, pastviny a louky byly totálně ohrabané, okousané, ostříhané, podupané, takže jsem si představoval různé ohromné zvířata a pak na takovym zalesněnym hřebenu, odkud jsem měl klesat do dalšího údolí to konečně vyběhlo. Tak ne. Tohle byla jenom utíkající srnka a já jsem začal klesat k Dubinskému potoku za ohradu, takže jsem zvířata obývající tuto pastvinu naštěstí nepotkal a ani majitele s puškou, kterého jsem si také představoval. Dubinský potok byl ve skalnatém údolíčku pod vesnicí Beraní Dvůr. Při focení potoka jsem si představoval, jak opět budu stoupat dál houštinami a jaká mě asi čeká další ohrada třeba s bejkama kříženejma s tygrama. Pak jsem prošel jedno houští, kolem posedu a hop na louku, na krásnou ohromnou louku, ze které byl výhled na zasněženou Šemnickou skálu, zasněžené Krušné hory a na vykukující slunce z věčných mraků. Konečně vykouklo. Věděl jsem, že to pro mě udělá, protože jsem na vykouknutí slunce fakt hodně myslel.

Pak jsem už jenom stoupal a stoupal do kopce, nejdřív po loukách, potom chvíli po státní silnici a pak lesem a byl jsem nahoře. A podle stop ve sněhu jsem tam byl první za několik posledních dní. Nahoře na Šemnické skále byl sníh, kluzko a pouze úzké kameny a špičatý vrchol nad propastí. Při přechodu z jedné části na druhou část skály se procházelo po asi 50 cm úzké skále a na obě strany byla propast 50 m dolů. Docela by mě zajímalo, jak to tam vypadá v létě a jak to tam praktikujou ty davy "turistů" ve směšnejch oblečkách, co se za poslední dobu vyrojilo v české přírodě. Kdyby tam bylo víc lidí tak se na skálu vůbec neodvážím vejít, protože to tam je opravdu dost nebezpečný. Každopádně po asi deseti minutách na skále se bůh slunce, trávy, přírody a focení nade mnou slitoval a asi na pět minut vykouzlil z krajiny napůl zasněženou, napůl jarní napůl slunečné, napůl mračné počasí a já mohl vytvořit krásné fotky. Děkuju. Pak jsem si uvědomil, že do Karlových Varů to je ještě asi devět kilometrů a mě za dvě a půl hodiny odjížděl bus do Prahy, který kdybych nestihl tak kapela bude vystupovat na koncertě beze mě, což se nestalo tak 20 let (pokud nepočítám moje vystupování když jsem tak chlastal, že jsem si to nepamatoval). Takže přede mnou bylo 9 km rychlou chůzí v náročném terénu na konečnou MHD v Karlových Varech.  V polovině cesty mi bylo jasný, že to nestíhám. Zbývalo mi pouze zkusit buď běžet nebo si to nějak riskantně zkrátit. Použil jsem metodu zkrácení a na místě, kde se moje cesta zařezávala do kopců tak, že zatáčkama způsobovala asi dva kilometry zacházku, jsem si to odbočil prudkým, hodně prudkým svahem dolů na jinou cestu, která si to krátila na hlavní silnici KV - Praha, tu jsem přešel v dost nebezpečném místě, protože i v zatáčkách tam řidiči jezděj asi 120 km/h. Pak jsem šel souběžně po asi starý pražský silnici a vyšel jsem rovnou u hrobu hokejisty Hlinku, který se tam zabil před lety v autě. Pak už následovaly první zahrádkářské kolonie a ještě jsem viděl ujíždět bus MHD, který jsem ani nechtěl původně stihnout. Počkal jsem tedy čtvrt hodiny na další a dojel jsem na terminál busů. Tam jsem musel pozorovat, kde debilní nadnárodní firma na autobusovou dopravu zastaví, protože to není přesně označený a šel jsem k busu s tím, že budu trvat na tom, že batoh s foťákem a příslušenstvím si vezmu nahoru a nebudu ho dávat do prostoru, co maj autobusy někde pod podlahou. Nakonec jsem zjistil, že bus nebude zdaleka tak plnej, protože souběžně přesně ve stejný čas odjížděl žlutej bus, se kterým jsme se celou cestu předjížděli a na Florenc v Praze jsme dorazili stejně. Jojo, to je hodně inteligentní, že nikdo nekontroluje autobusovou dopravu, takže se vede pěkně konkurenční boj a dvě firmy jedou na stejné trase ve stejný čas a pak nic nejede několik hodin.... místo toho, aby se domluvili a jezdilo se "pro" cestující v různé časy. Každopádně cesta byla v pohodě, protože nebylo narváno a místa na nohy bylo dost, takže jsem byl spokojenej a nemusel jsem litovat jízdy vlakem, která je teď do Prahy z Varů o dost časově delší než busem.

Dál už jsem jenom v Praze došel na Štvanici a tam počkal půl hodiny na kapelu a jeli jsme si zahrát náš poslední koncert roku 2017 do Opařan u Tábora a pak jsme se poprvé rozdělili a já odjel na jih a ostatní na sever.

Pak přišel ještě jeden den s možností někam vyjet a tak jsem to vzal tentokrát na východ do mého nejoblíbenějšího kraje ze všech. Na Liberecko. Protože se mělo počasí přes den vylepšit do sluníčkovýho, bylo mi jedno, kam dojedu. A tak jsem neměl ještě naplánovanou trasu a když jsem se v půl osmý probudil, zjistil jsem, že je právě půl osmý a to odjíždí vlak, co jsem s ním chtěl jet. To se mi fakt dlouho nestalo, že bych zaspal. Každopádně jsem začal plánovat a byl jsem v koncích a pak jsem vymyslel trasu jiným vlakem, doma jsem ještě začal pomalu balit a připravovat na stěhování a vyrazil jsem. Cestou mi došlo, že hezky se udělalo všude na jihu Český republiky a na severu asi hezky nebude a tak jsem zamířil k vodopádům. Dojel jsem do Bílého Potoka pod Smrkem a vyrazil jsem do temných Jizerských hor zahalených mlhou. Měl jsem na focení tři hodiny a to je hodně málo času a tak jsem pospíchal přes řeku Smědou kolem Liščí chaty k Černému potoku a vystoupal jsem až k vodopádu. Potom jsem chtěl ještě pokračovat k Polednímu vodopádu, který leží o dost výš v horách a tak jsem si to zkrátil po svahu prudce nahoru až jsem vystoupal asi o 300 výškových metrů nad vodopád na zelenou turistickou značku. Dál jsem stoupal po cestě a mlha začala být hustší a vítr prudší. A vodopád ještě asi 300 metrů do kopce. Takže jsem se rozhodl, že se otočím, sejdu na Hajní kostel, vyhlídku. Tam byl takovej vítr, že kdybych nedržel stativ s foťákem, odfouklo by ho to, takže jsem ani nečekal na západ slunce, který se konal stejně za mrakama a šel jsem stejnou cestou dolů do Bílého Potoka. Tam jsem ještě na nádraží vyfotil motoráček odjíždějící z tohoto zapomenutého kraje zpět do krajského města. Jezdí i ve svátek každou hodinu. Liberecký kraj je opravdu jednička ve veřejné dopravě. Tam to funguje.

Dojel jsem do (R)iberce, obešel jsem od pátého nástupiště kolem viaduktu nádraží a došel jsem k totálně prázdnému autobusovému nádraží. Miluju tyhle výjimečný sváteční dny, kdy jsou lidi u svých kachen a nikdo necestuje. To se mi už stalo párkrát, třeba, když jsem cestoval v lednu jako jeden jediný cestující v lůžkovém vagóně z UL až do Banské Bystrice. No, a tentokrát jsem opravdu sám jako jediný stál na autobusáku v Lbc a sám jsem nastoupil do dálkového autobusu do Děčína. A kromě paní, co nastoupila na tmavé hlavní silnici číslo 13 v Rynolticích a popojela jednu zastávku do Jablonného v Podještědí, tam nejel vůbec nikdo kromě mě a řidiče, který mi zastavil výjimečně na moje Vánoční přání přímo u děčínského vlakového nádraží a já jsem nastoupil do osobáku a dojel domů do UL.